Pandemie vytrhla naše životy z kořenů a my teď jako zahradníci přemýšlíme, kam je zasadíme znovu – jestli v podstatě na to samé místo, nebo na úplně opačný konec sadu. Proměnila naše pracovní prostředí a samozřejmě udělala důkladnou čistku i v našich soukromých vztazích. Od zadaných kamarádek jsem přestala slýchat: „Jako dobrý, ale nedovedu si představit, že bych s ním měla strávit dvanáct hodin.“ V drtivé většině jsme s partnerem prožili 14 měsíců, a to už je důkladný základ pro účtování.
A ani si nepřejte slyšet litanie, kterými mě – a všechny kolem – zahrnovaly přítelkyně nezadané. Přišly totiž o více než rok možností, jak se s někým seznámit, a to obzvlášť ty, které naslouchají tikotu biologických hodin, nesly těžce. Teď se s postupným uvolňováním opatření chystají zpátky do hry, ale nevědí, jaké je čeká hřiště, a neznají ani soupeře.
Singles mají za sebou dost osamělé období. Seděli u internetu, hltali seriály na HBO či Netflixu a jednou za čas šli na domácí party – ti spořádaní virtuálně, ti lehkomyslní… však víte. Jejich svět se v zásadě scvrkl na každodenní cestu do práce a zpátky a, ruku na srdce, pravděpodobnost, že někoho potkáte ve frontě v Bille, když máte na sobě respirátor a mezi sebou košík a dva metry k tomu, není vysoká. Nebylo to snadné pro nikoho, ale pro nezadané to mělo ještě tenhle rozměr – chyběly jim emoce, protože jakkoli nám seriály dávají možnost prožít široké spektrum vztahů, všechny jsou poněkud… jednostranné.
A tak hlad po citech zásadním způsobem přepsal pravidla seznamování. To asi tušíme všichni, ale vzhledem k různému průběhu boje s koronavirem v různých koutech světa už to je podloženo i výzkumy. Psychologové a sociologové zaznamenali tam, kde se svět vrátil k normálu dříve než u nás, zajímavou tendenci: Speed dating, fenomén 10. let nového tisíciletí a kultovní zábava yuppies, hyne na úbytě – vlastně leckde už zahynul úplně.
Virtuální seznamování má samozřejmě řadu nedostatků, ale když se stalo jednou z mála cest, jak bojovat se samotou, lidé zjistili, že má oproti běžné rychloakci někde na baru své výhody. Během lockdownu byl čas potenciální protějšek poznat, vybudovat si spojení, a teprve pak se rozhodnout, jestli se chceme poznat osobně, či dokonce navázat vztah. Průzkumy z chatroomů říkají, že dva lidé z pěti v karanténě proměnili své chování, razantně zpomalili a déle – tedy i lépe – přemýšlejí nad tím, co vlastně od vztahu chtějí. Ať už se jedná o ten na celý život, nebo ten, který v nelockdownových dobách končí ráno před prací poněkud potupným úprkem do nejbližší prodejny s oděvy, aby si člověk koupil alespoň čisté kalhotky a tričko.
Zatímco před pandemií nezadaným – speciálně u aplikací, jako je Tinder – stačil jediný pohled a asi dvě sekundy rozhodování, dnes už se swipuje pomaleji. A mnohem pomalejší je i to, co následuje potom. I když je dotyčný na první dobrou přitažlivý, chceme vědět, jaký je a co nám může nabídnout po emocionální stránce. A platí to napříč pohlavími i typy vztahů. Lidský kontakt totiž přestal být příslovečnou houskou na krámě. Uvědomili jsme si, že ho nelze nijak nahradit – a bereme v potaz také jeho riskantní aspekt. O to je cennější. A tak se v anglicky mluvících zemích termín slow dating rozšířil na celou oblast seznamování a vytlačil rychlost na okraj našeho zájmu.
Návrat do normálu s touhle sílící tendencí zohledňovat city bezesporu zamává, ale jedno je jasné: one-night stand tak, jak jsme ho znali, skončil. I když v definici zůstane stejný, tedy i nadále bude lidstvo pěstovat vztahy na jednu noc, aniž by kterákoli ze zúčastněných stran očekávala víc, jeho průběh bude jiný. Vedle kvalitního sexuálního zážitku budeme chtít emoce, i když třeba jen na pár hodin. Zasloužíme si je.
