Ve třinácti to pro mě bylo tělo, které má o 10 kg víc. V šestnácti tělo, které má prsa. Ve dvaceti tělo, které má aspoň o číslo menší prsa. Ve třiceti tělo, které dokáže odnosit, porodit a odkojit dítě. O pár let později tělo, které vypadá jako před dětmi. Nedávno mi kamarádka trochu pohrdavě řekla, že vůbec nechápe, proč „lidi jako já“ – myšleno štíhlí – řeší self love. Rozšířený předsudek, že ke štěstí stačí být hubená. Připadalo mi to strašně nefér, protože jsem v tu chvíli měla se svým tělem nejkomplikovanější vztah za celý život. Protože letos je mým, zatím nedosažitelným snem zdravé a funkční tělo.
Začalo to na podzim drobnými problémy při chůzi. Ale přece něco vydržím! A tak jsem držela. I při větších problémech při chůzi. Při sezení v autě. S oblékáním. S otočením v posteli. Držela jsem až do doby, kdy jsem se po pár probdělých nocích nedůstojně plazila do koupelny po čtyřech a brečela bolestí. V tu chvíli se rozpadla moje mantra, že přece nebudu v době korony zatěžovat zdravotnictví, když mi očividně nic není, a pochopila jsem, že bolest je kámoš. Přítelkyně, která mi se zdrcující upřímností sděluje, že něco není v pořádku, že bych to měla řešit. A tak jsem šla a zatížila zdravotnictví, preventivně s několika omluvami, že to určitě nic nebude. A potom mi zavolali výsledky magnetické rezonance, že tomu konečně přišli na kloub. Doslova. Byl pátek, stála jsem pod sjezdovkou, pozorovala lyžující dcery a z toho telefonátu si pamatuji jen „… takže kdybyste mohla hned v pondělí ráno přijít a hlavně si do té doby nic negooglujte.“
Googlovala jsem celý víkend a stejně jsem nebyla připravená na verdikt, že mám v kyčli vetřelce a nejde ji zachránit. Že ještě před čtyřicítkou je pro mě jediné řešení totální endoprotéza. Já vím, neumírám. Lidi řeší horší věci. A taky začala válka, a tak jsem neměla na sebelítost nárok.
Přesto to byl šok a moje tělo a mozek na něj reagovaly. Týden jsem byla v depresi. Život běžel okolo bez mojí účasti, mě zajímaly jen wikiskripta, operace kyčle na youtube, alternativy, výhledy. Neuklidnilo mě, že nejvíc informací jsem nacházela na webech s názvy Freshsenior nebo Aktivní stáří.
Následovala fáze sebeobviňování, protože přece všichni od různých ezo guru víme, že spousta problémů je psychosomatických a všechno to máme z toho života, jaký vedeme, z těch lidí, se kterými se stýkáme! A pak taky to očkování! Potřebovala jsem čtyři různé lékařské názory, abych pochopila, že za to nemůže nic a nikdo. Ani já.
Nakonec jsem se samozřejmě uklidnila, a to když přišla fáze popření a já se rozhodla, že mě to vůbec nebolí a na žádnou operaci nejdu. Konečně jsem se vyspala. Byly to krásné tři dny, úplně euforické. Než mě to začalo zase bolet.
A tak nezbylo nic jiného než se spolehnout na jediného člověka, který mi může pomoct. Na sebe. Protože i když jde o nohu, nakonec je to všechno v hlavě. Přiznání, že se několik měsíců usilovně snažím nepřijít o to, co už stejně dávno nemám – být aktivní, být máma plná energie, jít si večer zaběhat, vzít si podpatky, vyspat se, cestovat bez strachu a omezení. A je jen na mně, kdy tohle martyrium, které dopadá i na moje okolí, ukončím. To může jen velká operace, dlouhá a nepříjemná rekonvalescence, železa a keramika místo kosti. Asi už nikdy nebudu běhat maratony a některé položky na mém bucket listu zůstanou neodškrtnuté. Ale budu mít zpátky život. A ten kus kosti, který mi bude chybět, to něco, co nebudu mít, ke mně bude patřit.
Možná i v podobě impozantní jizvy, ale ta mi nevadila ani na vteřinu. Protože pro mě body positivity a self love není o tom, jak moje tělo vypadá, ale jak funguje. K Vánocům si tak letos přeju jediné – abych nad sebou (před sebou nebo vedle sebe) mohla zlomit hůl.
