Začalo to tehdy, když jsem psala článek o tom, jak se už neumíme nudit. Jsem na tom určitě stejně jako mnozí další. Ráno po probuzení hned klikám na ikonu Instagramu a hltám všechno, co mi nabízí. Ještě než vystrčím nohy z postele, už mám zavařenou hlavu a depresi z toho, že můj život nestojí za nic. Během dne na tuhle „apku“ kliknu ještě několikrát, udělám si spoustu printscreenů a poznámek o tom, co bych stejně jako lidi, které sleduji, chtěla dělat, vidět, jíst, pít a zažít.
Instagram mi dělá společnost při každé chvilce volna a dávám mu dobrou noc na konci dne. Tedy dávala jsem. Ještě před pár týdny tohle byla moje každodenní realita. Jenže pak mi došlo, že na Instagramu být nemusím, že i řada známých bez něj normálně funguje a že jsou navíc spokojení, ba dokonce šťastní! A mně došlo, že to chci taky!
Za rok a půl mi bude třicet. A vědomky i nevědomky jsem začala samu sebe na „ten den” připravovat. Jasně, vím, že nijak významný zlom to nebude, ale přece jen tu třicítku považuji za důležitý životní milník. Mám v plánu splnit si pár věcí, abych vstoupila do – už opravdu dospělého – života s čistým štítem.
Chtěla jsem mít láskyplný harmonický vztah s mužem, kterému stoprocentně věřím a který mě má rád. Splněno. Chtěla jsem mít šatní skříň, v níž bude oblečení viset na ramínkách a bude v ní jen to, co opravdu nosím. Splněno. Chtěla jsem mít tělo, ve kterém se budu cítit dobře, bude zdravé a silné, nezradí mě pokaždé při dobíhání tramvaje a v létě se nevyděsím, když nastane čas svléknout se do plavek… Napůl splněno, stále na tom pracuji.
Na sklonku dospělosti
Jenže na té cestě k dospělému a lepšímu já mi stále něco bránilo. Stále jsem to dělala, i když jsem už několikrát psala o tom, že se to dělat nemá. Hltala jsem sociální sítě, srovnávala se s ostatními a strašně jsem chtěla být jako oni (ony). Každou dovolenou jsem plánovala podle toho, kde byli ostatní. Měla jsem neustále pocit, že jsem špatná, protože nemám vyladěný feed, netočím instastories, nenapsala jsem knížku, nejezdím na surfu, nejím nic z pohanky, nepíšu blog, nejsem vdaná, nemám děti, buldočka ani sixpack a neumím péct chleba. Sledováním úplně cizích lidí jsem trávila desítky minut denně. A na věty typu: „Hodně často se mě ptáte…“ a „Asi už všichni víte, že…“ jsem totálně alergická.
Vždycky jsem si myslela, a dlouhou dobu to tak i bylo, že Instagram je skvělá inspirace. Ano, je. Ovšem pouze do té chvíle, než se jím necháte úplně pohltit. Nemyslím si, že bych byla na Instagramu přímo závislá, ale trávila jsem na něm hodně času. Ale najednou mě bavit přestal. A co hůř, začal mě příšerně vyčerpávat. Na barevnou ikonu jsem klikala už jen ze zvyku a nenacházela jsem tam nic, co by mi opravdu bylo nějak užitečné nebo mi dělalo jen obyčejnou radost. Došlo mi, že sleduju někoho, koho jsem nikdy nepotkala. Prožívám životy lidí, které vůbec neznám. Srovnávám se s někým, kdo je úplně jiný než já.
A jednoho krásného dne jsem zjistila, že tam být nemusím. Že můžu pár kliknutími tuhle aplikaci smazat a žít dál a úplně v pohodě bez ní. Přesto jsem se jí nechtěla a stále nechci nadobro vzdát. I když mám teď k Instagramu averzi, věřím, že jistá pozitiva doopravdy má. Může být způsob inspirace, prezentace i zábavy. Jen se to s ním nesmí přehánět.
Instagram free
Instagram nepoužívám tři týdny a cítím se mnohem lépe. Pochopila jsem, že se nemusím pořád za něčím honit. Že nemusím dělat to, co dělají ostatní. Nemusím ze svého života sdílet vůbec nic, a přesto se můžu mít krásně. Tak jsem prostě dala „unfollow“ všem, jež jsem sledovala. Ikonu aplikace jsem odsunula na poslední stránku v telefonu a od toho dne jsem na ni neklikla. Nechybí mi. Najednou si zase víc čtu nebo jen tak koukám do prázdna. Nejsem frustrovaná, jedu si svým tempem a nestresuju se tím, jak to dělají ostatní.
Pár lidí se nad tímto mým krokem podivilo a nechápavě kroutilo hlavou. Jiným to naopak připadá super. Párkrát se mi stalo, že jsem něco nevěděla, a kdybych byla na Instagramu aktivní, nestalo by se to. Ale je spousta jiných způsobů, jak si informace zjistit a nebýt úplně mimo. Instagram opravdu není jediné místo, kde to žije.
Vím, že jednoho dne se tam vrátím. Udělám to ale úplně jinak. Už nebudu sledovat cizí lidi, kteří mě nijak neinspirují. Zaměřím se na účty, které mi opravdu něco dají, kde se něco dozvím a naučím nebo kde se jen a pouze pobavím. Přestanu z Instagramu dělat něco, co není: návod na život.
P. S. Na seznamu k dovršení mých 30. narozenin byla ještě jedna položka: chtěla jsem vědět, jaká jsem, kam jdu a co mi dělá dobře. Splněno. Věřte mi, že bez Instagramu se to zjišťovalo mnohem snadněji.
