Vaše nadace slaví 25 let, pomáhá dětem celé čtvrtstoletí. Je to obrazně řečeno dospělá mladá dáma. Co by dnes poradila svému malému já?
Jasně, už by po těch letech měla být rozumná, zkušená a profesionální. Ale přesto si myslím, že by ani nemusela moc radit. Když jsme – jako ta malá holka – začínali, tak to bylo v něčem velmi autentické. Byli jsme parta mladých lidí a na všechno jsme se dívali nezatíženýma očima. Chtěli jsme pomáhat a dokázat, že se jednou podaří všechny kojenecké ústavy a ústavní zařízení pro děti zavřít.
Věřili jsme tomu, a podívejte se – v roce 2024 se přestanou děti umisťovat do kojeneckých ústavů! To tehdejší nadšení, se kterým jsme se do věcí pustili, z nás neopadává, ale je pravda, že se získanou zkušeností člověk zjišťuje, že ne všechno se dá změnit. Ale na ty začátky vzpomínám s láskou a zpětně si uvědomuji, jak jsme byli odvážní, když jsme se do toho pustili. Nikdo z nás nevěděl, jak neziskový sektor funguje. Neexistovaly tady žádné zákony o nadacích, všechno teprve vznikalo a rodilo se v procesu. Na druhou stranu to ale zase otevíralo možnost dělat to skutečně podle toho, jak to člověk cítil, bez sevření nějakými pravidly a systémem. Jezdili jsme do terénu, do kojeňáků, kde jsme se potkávali s dětmi, sestřičkami, které tam pracovaly, a skutečně jsme jednali podle pocitů a informací.
Představte si, že se ocitnete jako úplný laik v polozapomenutém místě, kde nikdo ani moc nebrečí a nikdo se ani moc nesměje. Vypadá to jako spíš nemocnice, jsou tam pokoje po deseti a v kovových postýlkách se pohupují malinkaté děti. Do toho tam pobíhají sestřičky. A všude vládne pocit zvláštního ticha. Je tam systém a řád, který ale působí velmi nepřirozeným, až tísnivým dojmem. A já si říkala – to přece není normální. Já, která si jezdila domů za maminkou, kde jsem měla nekonečnou lásku a péči! To byl ten první impuls pomáhat.
Začali jste tedy v malém týmu nejdřív s materiální pomocí…
Ano. První věc, která vás napadne, když do ústavu vejdete – chudáci děti, tady potřebují zařídit mléčnou kuchyni, zajistit sanitku… nejdříve se logicky upnete na materiální věci. Postupem času jsme se dopracovali k poznání, že materiální pomocí se neřeší všechno. A i po těch letech stále fungujeme jako malý tým a já si myslím, že to je dobře.
Všude se mluví o tom, jak je důležitý růst, ale růst kam? Člověk si pak připadá, že je jako křeček v kolečku, který pořád někam spěchá a chce víc a víc, ale tím se podle mne ztrácí konkrétnost toho, komu a jak pomáháte. Takže my jsme chtěli zůstat malí a přesně vědět, kam finanční prostředky půjdou, chtěli jsme znát příběhy dětí. A dnes, když je nadace dospělá mladá žena, tak i z dětí, které jsem tenkrát znala z kovových postýlek, jsou dospělí mladí lidé, kteří (a samozřejmě, ne všechny příběhy dopadly dobře) mají rodiny a práci a někteří z nich se snaží pomáhat i dál. Myslím si, že v životě to tak funguje. Je to energie. Kdo pomoc dostává, chce pak pomáhat dál. A já sama vidím, od začátků přes dospívání až do těch dnešních pětadvaceti let, jak obrovský smysl tahle práce má.
Záběr práce nadace se ale postupem času posunoval k dalším projektům…
Od pomoci jednomu kojeňáčku jsme se kvůli záplavám na Moravě v roce 1997 dostali k pomoci kojeneckým ústavům a dětským domovům po celé republice. Velmi rychle jsme zjistili, že to nejdůležitější je, aby děti vůbec nemusely vyrůstat v ústavní péči. Zabývali jsme se tím, co je potřeba udělat, aby děti mohly vyrůstat v rodině. Začali jsme podporovat rodiny, aby z nich děti nemusely být odebírány.
Myslím si, že tenkrát jsme byli průkopníky. Založili jsme vůbec jeden z prvních internetových projektů Dejme šanci dětem, což byl v podstatě takový virtuální dětský domov, v němž děti nakreslily svůj příběh a co potřebují. Začali jsme tak s podporou jejich vzdělávání a volnočasových aktivit. Dalším projektem byl internetový portál, kde jsme poskytovali informace o adopci, pěstounské či hostitelské péči, protože se na mě lidé s těmito otázkami často obraceli. Činnost nadace se stále rozšiřovala a postupně se ukazovaly další díry v systému, které bylo potřeba zaplnit.
Jaká byla jedna z největších?
Například to, že děti, které – když není možnost adopce ani náhradní rodinné péče – vyrůstají celých osmnáct let v ústavní péči a pak jsou vržené do světa, který vůbec neznají. Z ústavu odcházejí, v kapse dvacet osm tisíc korun a vůbec nemají tušení, jak si najít bydlení a práci. Začali jsme děti podporovat ve vzdělávání nebo pracovním uplatnění.
Dnes už je neziskovek, které se tomuto věnují, díkybohu spousta, zabývá se tím i stát. Ale před těmi pětadvaceti lety to byl skutečně polozapomenutý svět, ze kterého jsme se snažili udělat svět o něco viditelnější. Přišli jsme tenkrát s konkrétní pomocí, a tím jsme získali důvěryhodnost. Pro nás je velmi důležité vědět, kam ty peníze jdou, protože nejsou naše, ale dárců. O to musí být člověk zodpovědnější, a jestli mám nějakou vlastnost, je to zodpovědnost.
Chci vždycky přesně vědět, jak všechno funguje. A když to všechno lidem srozumitelně zprostředkujete, vidíte, že nám solidarita nechybí. Je to zřejmé i u akcí, jako je náš TERIBEAR nebo i teď pomoc Ukrajině. Někdy stačí úplně malé věci, které ale v životech změní strašně moc.
Teď se od dětí, kterým pomáhá vaše nadace, dostaneme k těm vašim. Procestovala jste svět, žila jste v různých zemích a kulturách. Jak se tato vaše zkušenost promítá do výchovy dětí?
Předně musím zmínit, že děti jsou moji největší životní učitelé. A učím se s nimi každý den. Tady v Čechách jsme prošli pevnou výchovou s poměrně přísnou disciplínou. Vypěstovalo to v nás odolnost, což se někdy hodí, ale na druhou stranu se tady nepodporovala sebeláska, otevřená komunikace s rodiči, spousta věcí byla tabu. Vždycky měl pravdu rodič nebo soudružka učitelka, ne dítě.
Když se v roce 2000 narodil můj nejstarší syn Tobias, v jeho šesti týdnech jsme se přestěhovali do Kodaně a to byl pro mě šok. V Dánsku je neskutečné zázemí pro maminky s dětmi, zdravotní sestřička za vámi chodí domů, všude jsou dětské kluby, dětské koutky v restauracích, do kina můžete jít s kočárkem… Pak jsme se přestěhovali na jih Francie, ale když jsme třeba jeli zpátky do Dánska, Tobík byl větší a choval se nějak nevhodně, já ho okřikla, tak to už na mě místní maminky hleděly s pozdviženým obočím: na děti se přece nekřičí. Nedejbože kdyby tam člověk třeba plácl dítě přes zadek…
Děti podle dánského stylu výchovy mají mít co nejvíce svobody, pochopení a porozumění a to tenkrát tady v Čechách nebylo zvykem. Dánsko mě naučilo, že člověk musí být benevolentnější a že dítě prostě občas „zlobí“ a bylo by divné, kdyby ne. Je to vlastně stejné jako při mé první návštěvě kojeňáku, kde děti nebrečely a vládl tam tichý řád. To také nebylo v pořádku. Ale mám za to, že neexistuje perfektní způsob výchovy. Každé dítě je jiné a ke každému se také musí jinak přistupovat.
Celý rozhovor si můžete přečíst v tištěném vydání lednové ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
