Kdyby mimozemští antropologové ze vzdálené planety dostali za úkol sepsat podrobnou zprávu o ženském druhu a jako studijní materiál by jim sloužil kompletní filmový archiv Hollywoodu, vyvodili by z nich už v první půlhodince bádání několik hypotéz.
Například by nabyli přesvědčení, že pozemské ženy mají stále perfektně načesané vlasy, sladěné spodní prádlo a po milování si vždycky obléknou partnerovu košili. Jsou-li nehezké, pak jen do chvíle, než odloží dioptrické brýle – tehdy je svět náhle uvidí jako krásky, ačkoli ony samy nevidí v ten moment na krok. Mají-li doma nachystanou královskou snídani čítající dva druhy čerstvě vymačkaných šťáv, nadílku ovoce a celý sortiment francouzské pekárny, jen si loknou kávy a uzmou si ze stolu jeden suchý toust, než spěšně vyrazí ze dveří. A co je zvlášť pozoruhodné – všechny naše forenzní expertky, speciální agentky, epidemioložky a viroložky by mohly jít rovnou z práce pózovat na obálku amerického ELLE.
Filmové hrdinky k nám přicházejí ze světa existujícího na druhé straně plátna, aby nás dojímaly, bavily, motivovaly, vkládaly nám do hlav ideály a udělovaly lekce o tom, co znamená být ženou. Co si z nich můžeme vzít?
1. NEJLÉPE CHUTNAJÍ POLIBKY PO DEŠTI
Rty slouží filmovým hrdinkám k tomu, aby skrze ně vycházel smích, nářky, kouzelná zaklínadla, mstivé výhrůžky, případně pokyny, jak se osvobodit z Matrixu. Především je však mají od toho, aby je na ně mohl líbat jejich vyvolený. Pokud je k tomu příhodné počasí. Když totiž filmové ženy chtějí dát průchod svým citům, vyčkávají, dokud televizní rosničky nezahlásí blížící se bouřku. Až pak vyrazí ze dveří, aby se setkaly se svou životní láskou, nechaly se pod širým nebem čapnout v pase a zmáčené deštěm zamkly rty svého milence procítěným polibkem. Kulisy přírodního běsnění umocňují naléhavost osudové vášně, která je v tu chvíli stejně intenzivní jako hřmění blesků.
V Tichém muži z počátku 50. let lomcuje líbající se dvojicí hlasitý uragán, v Zápisníku jedné lásky bičuje hrdiny lijavec a před večeří při svíčkách upřednostňují průtrž mračen i Andie MacDowell a Hugh Grant ve filmu Čtyři svatby a jeden pohřeb nebo Peter Parker a Mary Jane ze Spider-Mana. Psa by v tu chvíli člověk ven nevyhnal, zastavte však romantiky…
2. ŽENA JE NELÍTOSTNÁ MSTITELKA
Žádná zpráva nemohla být pro trh s přípravky proti plešatění tak příznivá jako ta, která otřásla zeměkoulí v polovině letošního jara. Tisíce žen po celém světě naráz přišly o celé hrsti vlasů – některým vypadaly hrůzou, jiné si je samy vytrhaly v záchvatu zoufalství. Předcházelo tomu odvysílání epizody populárního seriálu Hry o trůny, v níž maniakální královna na neosedlaném drakovi spálila na uhel mnohatisícové město i přesto, že před ní pokorně kapitulovalo.
Důvodem oné náhlé a masivní ztráty vlasů mezi divačkami byl fakt, že se každá z nich v uplynulých letech rozhodla pojmenovat své dítko na počest zmíněné šílené vládkyně: Daenarys. Stříbrovlasá dobyvatelka byla osm sezon zbožňovaným vzorem žen všech generací. Krásná, mocná a ambiciózní královna se srdcem na správném místě učila dívky, jak nebýt princeznou, která v zakleté komnatě čeká na polibek od prince. Nýbrž neohroženou hrdinkou, jež vládne svému osudu, rozbíjí okovy patriarchálních konvencí a jde si za svými sny, i když na cestě za nimi musí sníst syrové koňské srdce a pobít armádu nemrtvých. Avšak ta skutečná lekce, jakou nás Daenarys o ženách učí, zní zcela jinak: žena je bytost s tajemným srdcem, jemuž velí nebezpečné vášně, iracionální impulzy a nepředvídatelné vrtochy.
3. SNY MÁME NA DOSAH RUKY
Ellen Ripley byla obyčejnou holkou z Měsíční kolonie, než se stala krotitelkou vesmírných vetřelců. Sarah Connor se ze servírky proměnila ve vůdkyni revoluce proti zabijáckým kyborgům. A Jo z komedie Usměvavá tvář s Audrey Hepburn byla zakřiknutou intelektuálkou ze zaprášeného knihkupectví, dokud se z ní nestala hvězda módního časopisu. Hollywoodská výrobna pohádek před nás předestírá fantastické cíle a inspiruje nás k jejich dosažení. Blondýnka s čivavou v kabelce se může stát právničkou s titulem z Harvardu, a naopak – drsná agentka FBI se klidně propracuje mezi finalistky Miss USA. Kariérní plány zahrnují možnost stát se paleobotaničkou z Jurského parku, matematičkou v NASA, zachránkyní goril z rwandských hor, astrofyzičkou, jež přiměje vládu, aby sestavila stroj času podle návodů zaslaných mimozemšťany. Díky svým schopnostem můžete vyzrát na kanibalského vraha jako Clarice Starling z Mlčení jehňátek nebo se stát válečnou kapitánkou jako Charlize Theron coby Imperátorka Furiosa v pokračování Mad Maxe. Jediné, čím z toho se pravděpodobně stát nemůžete, je nesmrtelná elfí čarodějka. I když – kdo vám brání, abyste se znepokojeným pohledem upřeným do dáli pronášela věty jako „Cesty osudu tonou v šerém soumraku“ a „Oko nepřítele je v pohybu“.
4. ŽENÁM STRAŠÍ VE VĚŽI
Kdykoli začnou život filmové hrdinky sužovat duchové či démoni, skeptické okolí ji začne vehementně ujišťovat o tom, že jediným místem, kde straší, je u ní v hlavě. „Musíš mi věřit!“ úpěnlivě volá ústřední ženská postava, kterou ke skutečnému šílenství přivádí teprve řádění poltergeistů, tajemné skvrny na stropě nebo dítko posedlé nečistými silami. „Věřím, že si to nevymýšlíš, ale měla by sis promluvit s odborníkem,“ odpoví jí láskyplně ten, komu se svěří.
V dramatu Výměna režiséra Clinta Eastwooda umístí ztrápenou matku v podání Angeliny Jolie do ústavu pro duševně choré, neboť prokoukne, že její synek je ve skutečnosti nastrčený cizí hoch. Ženina neklamná intuice je nedůvěřivým okolím považovaná za paranoidní blud, naléhavost za hysterické vyvádění. Je však jedna situace, v níž si filmové ženy skutečně počínají šíleně: když před masovým vrahem, jenž je jim v patách, utíkají do vrchního patra domu, odkud není úniku. To je vskutku na hlavu.
5. VŠECHNY JSME POPELKY
Život je plný malých zázraků. Třeba když v kapse dlouho nenošeného saka objevíte stokorunu nebo si vás do Pošty pro tebe pozve dávno ztracené dvojče se stejným mateřským znaménkem o velikosti mexického dolaru, jaké máte vy. Filmy v nás dmýchají víru ve šťastné konce, výjimečné příběhy a lásku, k níž jsme předurčeni osudem. Věříme, že náš vyvolený by kvůli nám prohledal tisíc umouněných chalup, aby nám vrátil skleněnou botu, kterou jsme ztratily při úprku z baru. Jsme přesvědčené, že by nám zas a znova dokazoval svou lásku, pokud bychom trpěly vzácnou formou amnézie, jež by nám každé ráno mazala paměť. Nehledě na to, jak si ceníme vlastní nezávislosti, se chce každá z nás dočkat toho, že k ní po požárním schodišti vystoupá princ s květinou v ústech nebo ji nechá zazářit při finální taneční zvedačce. Jestli si však z filmů máme něco vzít, pak především to, že nemá cenu sedět v koutě a čekat, až si vás štěstí najde samo.
