Konečně. Skončilo období „Až to půjde, tak…”. Až to půjde, dám si v restauraci šestichodové menu / navštívím všechny výstavy ve městě / budu nosit šaty a podpatky / po dámské jízdě se vrátím domů až nad ránem / vyrazím na prodloužený víkend do hotelu / uspořádám večírek pro všechny své kamarády / a klidně i pro jejich kamarády / vlastně pro kohokoli. Až to půjde, tak budu dělat úplně všechno, co teď nemůžu… Zní vám to povědomě?
Během uplynulého roku jsme si naplánovali nekonečno aktivit na dny, kdy se dočkáme rozvolňování vládních nařízení, protože pouhá vidina toho, jak je se jim věnujeme, nás držela nad vodou. Nebo nám alespoň dovolila se občas vynořit nad hladinu zoufalství a úzkostí a vpravit si do systému naředěnou dávku optimismu a naděje. A teď je to tu. Můžeme dělat úplně všechno, co jsme v uplynulém roce nemohli. Jenže nám to opět něco komplikuje. Výmluvy? Lenost? Z těch pohodlných teplákovek se nám nechce. Proč někam chodit osobně, když to lze vyřešit online? Při představě, že jdeme mezi větší počet lidí, máme div ne sociální fobii.
Něco končí, něco začíná. A my se ne a ne postavit na startovní čáru. Překonat hranici mezi vnitřním bezpečným světem našeho obývacího pokoje a tím vnějším, v němž existuje fyzický kontakt a konverzace o něčem jiném, než je aktuální počet nakažených koronavirem, je náročnější, než jsme si při svých megalomanských plánech o budoucnosti malovali. Mám pocit, že nám paradoxně dělalo menší problém se přizpůsobit všem zákazům. Jsme jako vězni vypuštění na svobodu. Trochu dezorientovaní. Ale plní očekávání. A ta už je načase proměnit v realitu. Klidně krůček po krůčku. Uvědomit si, že máme zase možnost volby. Že není nic špatného na tom, oddat se požitkářství a zažít nepoznané. Dělejme si znovu radost bez výčitek. Je jedno čím. Důležité je proč. Protože teď to jde!
