Emma Corrin je bez hlasu, informuje mě řetězec zpráv na WhatsAppu, když se prodírám dopravní zácpou k severolondýnskému studiu, abychom společně nafotili titulní story. Emma Corrin nebude moci mluvit, musí si šetřit hlas pro divadelní prkna. Zbývají mu*jí totiž necelé dva týdny do premiéry, kterou už teď tisk označil za „slavné ztvárnění“ titulní postavy hry Virginie Woolfové Orlando, literární klasiky o muži, který se probudí jako žena, již pro jeviště upravil Neil Barrett.
Když se dostanu do studia, Corrin sedí v šatně s úsměvem a dobrou náladou, i když mu*jí není zrovna dobře. Stylistka mu*jí zrovna čechrá sestříhané vlasy a tichými hlasy se tu domlouvá skupinka lidí (agent, stylistka, fotograf, asistenti, tým ELLE a ochranka). „Bylo to děsivé. A taky jeden z těch momentů, kdy si pomyslíte – Bože, fakt jsem měl*a jít na divadelní školu, abych věděl*a, jak se starat o svůj hlas, což prostě neumím,“ vysvětluje Corrin v čepici a pruhovaném úpletu Bode o několik dní později při videocallu ze svého londýnského bytu, když už se mu*jí hlas alespoň v náznaku vrátil. „Pořád se snažím zbavit toho kašle,“ říká opatrně, zatímco jeho*její pes Spencer pobíhá po pokoji. „Uvědomíte si, jak moc je hlas vaším pracovním nástrojem. Prostě jsem nemluvil*a. Tři nebo čtyři dny jsem měl*a hlasový klid a pak jsem jen doufal*a, že to večer klapne,“ dodá. A klaplo, nakonec premiéru zvládl*a.
Hlas jako nástroj by mohl být metaforou tohoto rozhovoru, který se odehrává v době poháněné sociálními sítěmi, kdy je nadměrné sdílení normou a rozhovory s celebritami se utápějí v otázkách, kolik toho prozradit, komu a kdy.
Corrin charakterizuje vřelost, přátelskost, píle a sympatičnost. A taky má jasně nastavené hranice. (To je vlastnost, kterou okamžitě rozpoznávám i sama v sobě). Dávno není na cestě ke slávě, spíš už ji intenzivně prožívá. A tak už měl*a dost času promyslet si, jak se na výsluní pohybovat. Ale bylo to teprve rozhodnutí z roku 2021, tedy vyoutovat se jako nebinární, díky němuž se Corrin nejčastěji objevuje v titulcích. A to způsobem, který může být – v závislosti na typu média – významný nebo omezující. Získala jsem dojem, že Corrin má sílu vyprávět svůj příběh po svém. V jedné chvíli na Instagramu ukazuje své experimenty se stahováním hrudníku, v další veřejně odmítne pokusy médií spoutat ho*ji jediným narativem.
Když Corrin v listopadu dával*a rozhovor pro BBC, zpochybnil*a dělení kategorií při udílení uměleckých cen na základě genderu. „Je to pro mě těžké, snažit se ospravedlnit si v hlavě, že jsem nebinární, a zároveň mít nominaci v ženských kategoriích. Když dojde na kategorie, je třeba, abychom upřesňovali, jestli máte nominaci za ženskou, nebo mužskou roli?“ Z této hlášky se stal titulek, který se objevil v deníku Daily Mail, na ITV, CNN a v dalších médiích. Corrin se naježil*a: „… pokud se mnou vedete rozhovor o mé práci a dojde na téma genderu, prosím, respektujte a zprostředkujte integritu mé odpovědi v kontextu rozhovoru jako celku,“ napsal*a v popisku na Instagramu. „Co tím myslím, je, abyste odpověď nezveličovali v zájmu vyššího počtu kliků na titulek, když je to ve skutečnosti téma, které, aby z něj mohl být titulek, vyžaduje řádnou rešerši a mělo by být prezentováno ve větší šíři.“
Tenhle incident mi připomněl slova akademičky Audre Lorde: „Kdybych se nedefinovala sama pro sebe, druzí by mě vmáčkli do svých představ o mně a sežrali zaživa.“ A zatímco Lorde mluvila ze své vlastní zkušenosti jako „černošská lesbická matka v mezirasovém manželství“ v šedesátých letech, její poselství rezonuje stejně silně i dnes, když přemýšlíme o způsobech, jakými veřejné osobnosti z marginalizovaného prostředí (ženy, lidé tmavé pleti, queer, trans, nebinární, zdravotně postižení nebo průsečíky mnoha těchto skupin) uvažují o tom, jak plně sdílet, kým jsou.
Corrin popisuje zkušenost s prací na Orlandovi jako příležitost vyprávět příběh, který by podle něj*ní měl znít častěji. „Režisér hry Michael Grandage mluvil často o tom, že to za jeho mladých let byla povinná četba. A mně by se moc líbilo, kdyby se to na seznam povinné četby vrátilo. Je to výborná kniha, která vás toho naučí strašně moc o identitě a lásce – o všech těch fundamentálních otázkách, které si všichni klademe,“ vysvětluje Corrin. A říká, že jevištní adaptace je „oslavou queer radosti a lásky a všech těchto věcí“.
Více se dočtete v nové ELLE. Dubnové vydání ELLE vychází již zítra, předplatitelé svůj výtisk ve své schránce však najdou již nyní. Pokud si také chcete rozhovor přečíst v předstihu a celý dříve, než číslo dorazí na pulty novinových stánků, můžete si ELLE pohodlně předplatit za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
Poznámka české redakce:
Emma Corrin odmítá hranice genderu promítnuté do jazyka. Angličtina, ve které její portrét vznikl, se s tím umí vyrovnat lépe než čeština. Následující text se vám proto možná bude číst obtížněji než obvykle. Myslíme si ale, že stojí za to vydávat se k respektování druhých i méně prošlapanými cestami. Nemáme při ruce žádná pravidla, tak nám případné chyby odpusťte a na [email protected] nám napište, jak se jich příště vyvarovat. Díky!
