Závěr píše tiskacím písmem a dodává: „Neposlouchejte nikoho cizího. Dělejte si, co chcete. Je to jasné?” Už tohle naše seznámení v showroomu Konsepti naznačuje, že s Ronem Aradem nebude snadné pořízení. Designér je v Praze poprvé – a jako hlavní host letošního Designbloku. Na pozvání festivalu a Konsepti přijel spolu s kreativní ředitelkou firmy a legendou (nejen) italského designu Patrizií Moroso představit křeslo One Page pro Moroso. Přibližně dvě hodiny poté s oběma vedu rozhovor na hlavní stagi festivalu Designblok ve vyprodané hale Muzea města Prahy. A právě tady na povrch opět vyplouvá jeho tvrdohlavá povaha. Za chvíli je jasné, že tento rozhovor nepovedu já, na to je Ron Arad příliš velká osobnost. Namísto odpovědí říká, co ho napadne, a skáče od tématu k tématu. Na střídačku promítá z obsáhlého archivu skic – ukazuje záběry z výroby, fotky ikonických realizací, nikdy neviděné návrhy… A já na tu hru přistupuji a nechávám se unášet jejím nespoutaným proudem. Připojte se, je to zábava!
Původně jste vystudoval architekturu. Jak jste se dostal k produktovému designu a seznámil se s Patrizií Moroso?
Ron Arad: Když jsem byl dítě, prý jsem moc hezky kreslil. Pokaždé, když jsem udělal prima skicu, moje matka, která byla malířka, říkala, že budu skvělý architekt. Myslela si, že je to bezpečnější profese. Mýlila se! (směje se) Každopádně i já jsem se v tom nakonec našel. Bylo to při studiu architektury na AA v Londýně (Architectural Association School of Architecture, pozn. ed.). Byla to doba, kdy nikdo nic nestavěl. Architektura tehdy hodně žárlila na konceptuální umění. Takže existovala spíš konceptuální architektura. Produkt tehdy nebyl stavbou. A když jdete na uměleckou školu a dokončíte studium, pokračujete v tom, co jste dělali jako studenti. Ale když studujete architekturu, cesta vede k tomu, že pracujete pro někoho jiného. Je to dlouhý a únavný proces… Zkusil jsem to, ale netrvalo mi dlouho zjistit, že nejsem stavěný na práci pro jiné lidi. Takže jednou o polední přestávce jsem šel na oběd a už jsem se do té práce nevrátil. Místo toho jsem se poflakoval, až jsem došel na vrakoviště aut. Napadlo mě najít na něm autosedačku a udělat z ní kus domácího nábytku. Věděl jsem, že musím sedačku pečlivě vybrat. Nechtělo to jen zvolit nějakou náhodnou. Tak jsem provedl důkladný výzkum. Trval mi asi 20 minut. (směje se) A tak vzniklo křeslo Rover Chair. Stal se z něj jeden z mých – nemám to rád, když to o sobě říkám, ale – ikonických kusů. To první mám pořád doma.
Kdysi jsem četl článek v londýnském časopise jménem Blueprint, kde byl rozhovor s pánem, kterého nazývali „muž, který miluje židle“. Byl to Rolf Fehlbaum z Vitra. A byla tam fotka, jak sedí právě v tomto křesle. Říkal tam: „Ron Arad je jedním z nejzajímavějších designérů, kteří působí v Londýně.“ Mně v tu chvíli došlo: „Jsem designér? Netušil jsem, že jsem designér!“ Myslel jsem, že dělám ready-mades. Identifikoval jsem se spíš s nalezenými objekty Marcela Duchampa a s bicyklovým sedlem od Picassa (Bull’s Head, pozn. ed.). Šlo o přetváření něčeho, co už existuje… Ale řeknu něco důležitého: víc jsem u toho myslel na Duchampa a Picassa než na Jeana Prouvého. Později jsem zjistil, že Jean Prouvé udělal kopii mého křesla ještě předtím, než jsem se narodil. Přesně před sto lety! (směje se) Těch příběhů o tomto křesle je spousta. Třeba ten, jak jednoho prosincového večera někdo zaklepal na dveře mého studia. Já na to: „Promiňte, máme zavřeno.“ A najednou slyším mužský hlas se silným francouzským přízvukem: „Chtěl bych to křeslo koupit.“ Tak to jsem hned samozřejmě odpověděl: „Ach ano, je otevřeno, pojďte dál!“ Ten muž byl Jean Paul Gaultier. Bylo to v roce 1981. Já tehdy netušil, kdo to je. Nemyslím si, že on tehdy věděl, kdo je a jaký pojem se z něj stane. Koupil šest křesel. Byl první, kdo je kdy koupil a ocenil. A to prosím pro sebe, ne pro své módní obchody. Chvíli nato jsem si najal dva lidi, aby projeli celou Anglii a posbírali všechny sedačky z roverů. Našel jsem čalouníka, který mi je opravil, a byl z toho tehdy nejprodávanější kousek. Do té míry, že jsem ho už nechtěl dělat znovu. Chtěl jsem tvořit nové věci. Tak jsem vyhlásil posledních sto kusů. Pobavilo mě, když jsem zaslechl, jak žena říká svému muži: „Co se mi na tom křesle líbí, je to, že mi trochu připomíná autosedačku.“ (směje se)
Koukám, že si vystačíte sám – ani nepotřebujete klást otázky.
RA: Taky jsem stavěl věci z kovu. Mučil ho, dokud se nezměnil v křeslo. A teď se konečně dostávám k Patrizii (Moroso, pozn. ed.)! Tohle byly jedny z mých prvních pokusů toho, čemu dneska říkám „Volume Pieces“. To jsou kusy, které jsou vytvořené jen z obalu, povrchu, kůže. Nemají žádnou kostru, žádné „maso“, jen kůži. Svařovat jsem se naučil až na Big Easy a rozhodně to nebylo dokonalé. Bylo to celé improvizované. A říkáte si, proč by všechno mělo být dokonalé? Proč by nábytek nemohl být pro změnu skicou? Až později jsme se já a můj tým v detailech zdokonalili. A najednou se jeho výraz změnil. Víte, Big Easy byla nadsázka, skoro satira na přecpané čalouněné křeslo.
To byl ten okamžik v roce 1989, kdy jste se s Patrizií Moroso v Miláně seznámili.Vystavoval jste tu své kovové křeslo.
RA: Přišla za mnou a řekla mi: „Můžeš pro nás udělat tento kousek?“ A já řekl ne. Jedině pod podmínkou, že vytvoříme celou kolekci! A ona na to, že teda dobře. A tak jsme udělali první kolekci Soft Big Easy (v roce 1991, pozn. ed.).
Patrizia Moroso: Už tehdy jsem Rona znala a sledovala jeho práci. Vrátila jsem se ze studií umění ve chvíli, kdy byla rodina v jedné z prvních krizových situací. Mnoho italských společností v té době zkrachovalo. A také můj otec a matka byli velmi znepokojení tím vývojem. Takže si zavolali mě a bratra a řekli: „Podívejte, pokud má firma pokračovat, musíte se zapojit.“ Byla jsem Ronovou velkou fanynkou – sledovala jsem jeho práci v časopisech, dokonce jsem se jela do Londýna podívat na jeho výstavu.
Co vás na jeho práci nejvíc zaujalo?
PM: Myslím, že Ron je velmi speciální tím, jak spojuje umění a design. U něj je to naprosto přirozené. Ale nejen jako profesionál, jako designér, ale i jako člověk. Je hluboce uvnitř umělcem. Používá design jako způsob vyjádření svých pocitů, svého vkusu, svých představ o domově, o všem.
Hned u první kolekce jste se sladili?
PM: Byli jsme mladí, optimističtí a šťastní, že děláme něco nového a že můžeme něco změnit. Takže první kolekce nebyla jen o jednom nebo dvou modelech, ale čítala celkem 18 kusů, které jsme udělali za pouhý rok. Pro rodinné podnikání to byla tak trochu malá bomba. Soft Big Easy nám hodně pomohlo být vidět. Jako bychom vstoupili do nového světa. Každý ty kusy znal. Často se používaly ve filmech v Americe, Austrálii, používaly se na focení v časopisech, reklamách…
Jak se vám s Patrizií spolupracuje?
RA: Chtěl bych říct, že když jsem byl v Paříži, měli tam nejlepší starožitnosti. Vracím se k tomu, že Prouvé udělal kopii mého Rover Chair přesně před sto lety. Existuje jen jedna fotografie této židle na světě. Není žádný další důkaz, že ta židle existovala. Nikdo kromě Prouvého pravděpodobně neviděl zadní stranu této židle. Tak jsem dostal nápad udělat forenzní výzkum této fotografie a reprodukovat, co je vidět jen na této fotografii. Patrizia a její tým z Moroso mi pomohl s látkami. Toto je vůbec poprvé, kdy to lidé vidí. Projekt bude teprve představen na výstavě v Paříži.
Tak to děkujeme za premiéru! Na podobné diskuzi během Design Miami jste dokonce Patrizii poprvé a před publikem představil projekt Matrizia. Řeknete nám o něm víc?
RA: Je to jednoduché. Šel jsem jednou po ulici a uviděl starou matraci. Najednou jsem dostal nápad, že bych ten výjev chtěl převést do nábytku. A ano, ukázal jsem jí to úplně poprvé na takové podobné diskuzi, aby si diváci dokázali líp představit, jak spolupracujeme. Odpověděla: „Miluji to.“ A pak jsme z toho vytvořili kolekci Matrizia.
PM: A ten název! Znamená matrace pro Patrizii. (směje se)
Tady je krásně vidět, že máte smysl pro humor a ironii. Jak byste popsal svou práci?
RA: Myslím, že je o zvědavosti. Je to o tom, říct si – co se stane, když udělám tohle? Co se stane, když udělám tamto? Je o experimentování a překonávání hranic.
Během posledních pětatřiceti let jste spolu vytvořili nespočet ikon nábytku. Který projekt máte nejraději?
RA: Zrovna na něm sedíme. Je to vůbec poprvé, co skutečně používám tenhle kus. Navrhl jsem ho během pandemie z domova. Vyměňovali jsme si skici a…
PM: Pořád se tu techniku snažím pochopit. Před několika lety existovalo jen pár prvních experimentů z měkkého polyuretanu, který je kompletně vyroben z jednoho materiálu. Takže když životnost předmětu skončí, materiál se dá snáze zrecyklovat. Když jsem se o té technice dozvěděla, okamžitě jsem zavolala Ronovi. (směje se)
To je standardní postup? Jakmile se o něčem dozvíte, voláte mu?
PM: Je to trochu složitější. Když máš naprostou důvěru v talent někoho jiného, jsi si jistý, že výsledek bude výjimečný. Vytvořili jsme spolu mnoho věcí. Některé dosáhly finálního bodu, vyrobili jsme je a jsou zařazené do naší kolekce. Některé stále čekají a některé jsme se rozhodli nedělat. S experimentální výrobou je spojený risk. Někdy ty věci nevyjdou, někdy ano. A je to třeba stále zkoušet a sledovat, co se stane. My jsme měli to štěstí, že v mnoha případech jsme za ně sklidili velký úspěch. Jako třeba kolekce Victoria & Albert. Vznikla z konverzace, kdy jsem se Rona ptala, proč nikdy neudělal pohovku. A on mi na to odvětil: „Pohovky jsou nudné!“ A já na to: „Ale co takhle udělat nějakou zábavnou?“ A tak to začalo. Ron mi pak volal z New Yorku a říkal: „Patrizie, právě jím koblihu.“ A já na to: „Cože, koblihu?“ Protože jsem nevěděla, co to je. Vysvětlil mi, že je to sladké pečivo s dírou uprostřed. Prý u toho dostal nápad na pohovku, která bude vypadat jako ta kobliha – bez oddělených částí, jako jsou opěradlo, sedadlo a opěrky rukou, ale že to bude jeden souvislý kus. A tak se z toho stal nový design! (směje se) Je to o tom, nechat svou mysl být kreativní, nechat nápady přicházet z běžných věcí, které se během dne dějí. Ne nutně jen sedět před prázdným papírem s tužkou, ale inspirovat se každodenností.
RA: Dovolte mi něco říct o novém kousku, který je v Praze vystaven poprvé. Jmenuje se Soft Marble. Je to zatím jen koncept. Příběh o tom, jak se energie materializuje. Začalo to se stínem slova love a spoluprací s jednou firmou, co se specializuje na zpracování kamene. Žádali mě: „Rone, můžeš nám vymyslet projekt, který bude obtížné vyrobit?“ A tak jsem ho namaloval. (směje se) A oni ho vyrobili! Nevím jak, ale vyrobili. Pak jsem dostal nápad – udělat pohovku navazující na tento projekt. Uvidíme, zda se nám ji podaří z prototypu posunout do běžné výroby.
Tak to držíme palce! Letošní Designblok byl na téma mládí. Rone, inspiroval mě jeden váš citát: „Pracuji ve studiu, kde jsem nejstarší, ale určitě nejvíce mladistvý.“ Jak si lze tuto mladistvost udržet?
RA: Navzdory všem předpokladům! Ne, je pravda, že v mém studiu nejsem úplně ten zodpovědný dospělý. Mladší architekti a designéři se mě snaží řídit. A myslím, že je to podobné i tady při tomto rozhovoru. (směje se) Ale jde o to riskovat a dělat věci, které mě činí méně zodpovědným, méně vážným. Jak říká 81letý Mick Jagger: „Nevěř nikomu nad třicet!“
PM: Já bych řekla: Nemějte strach! Pokud jste zvídaví a otevření prozkoumat, co se stane, jaký bude váš zítřek, váš život... Já jsem pořád tak zvědavá! Mnoho z těch věcí, které jsem udělala dobře, se staly proto, že jsem chtěla vidět, co se stane, když udělám tohle nebo tamto. Zvědavost je něco, co si musíte udržet ve všem, co děláte. Pokud je váš duch, vaše duše stále plná zvědavosti a hledání krásy ve všem, co děláte, udrží vás to mladými a šťastnými navzdory věku.