Těšili jste se, že první dubnový týden už dávno vytáhnete své trenčkoty, stylové teplákové soupravy nebo dokonce jarní šaty a boty? Kurýři vám je sice pilně nosili celou karanténu, ale příroda má jiný názor. Dvacetistupňové teploty se střídají se sněžením.
Kdo však opravdu strádá, jsou lidé bez domova, kteří potřebovali Nocleženky kvůli letošní tuhé zimě ještě více než obvykle. Ty se letos těšily velké popularitě, kdy si nocleh, sprchu a teplou polévku mohlo dopřát 37 tisíc potřebných. Většinou je taková podpora nejdůležitější v zimních měsících, ale letos se bez ní lidé bez domova neobjedou do jara. Pomoci jim můžeme nejen finančně, ale také svým přístupem.
Například tak, že nebudeme estetizovat jejich neštěstí. Můžete kroutit hlavou nad tím, kdo by to tak asi dělal. Ale stačí se podívat třeba na kampaň módního domu Dior jaro/léto 2000, kdy se tehdejší módní ředitel značky John Galliano inspiroval takzvaným „homeless chic". Nebyl ale rozhodně jediný. S garderobou, která jako by patřila člověku, který hledá svršky v kontejnerech, pracovali taky Yohji Yamamoto, Vivienne Westwood nebo Rei Kawakubo z Commes des Garcons.
Lidé na kraji společnosti odjakživa sloužili umělcům jako inspirace, ale současné společnosti jen bohatství a sláva nestačí. Vše podléhá měřítku etiky a není snadné neudělat chybu. Udělal ji snad ukrajinský fotograf Jurko Dyachyshyn, který v roce 2013 fotil coby street stylový fotograf bezdomovce? Ten mu ochotně pózoval s nadšením, co chybí i lecjaké influencerce. Při pohledu na fotky máte dojem, že fotograf vnímá svého potrétovaného především jako objekt, který mu přinese „likes" než cokoliv jiného.
Proč to módní návrháři a fotografové vůbec dělají? Někdo byl okouzlen onou deformací oblečení, jinému se líbilo tvořit nové vizuální normy. Nejdražší oblečení, které vypadá jako to patřící té nejnižší vrstvě, není to kreativní a avantgardní? Ne, bohužel tento vzdor vůči buržoazii a měšťanství vypadá z dnešního pohledu spíše velmi necitlivě.
Což nemění nic na tom, že nikdo nesmí umělci diktovat, kde smí vidět inspiraci. Návrhář Christian Lacroix tvrdil, že pro styling svých outfitů hledal podněty právě u pařížských bezdomovců, protože nikdo prý nedokáže tak „kreativně kombinovat své svršky", jako právě oni. Pokud jste na tom podobně jako Lacroix, je to úplně v pořádku. Nikdo vás nebude pranýřovat za to, že hledáte ve vintagech obchodech stejnou koženou bundu, jako jste viděli na muži bez domova u Hlavního nádraží. Ale přispějte na Nocleženku, buďte ochotni zavolat pomoc, pokud u člověka bez domova uvidíte, že ji potřebuje, a hlavně se mu nikdy neposmívejte.
Pokud byste měli inscenovat focení módní story (a dnes díky sociálním sítím můžeme být každý módním médiem), tak byste ale rozhodně neměli postupovat jako legendární fotograf Steven Meisel, který pro italský Vogue v roce 2009 nafotil editorial pod názvem „Performance". Hemžilo se to v něm modelkami, které byly namaskované a oblečené jako ženy bez domova. Při pohledu na ty fotky dnes musíme cítit velké trapno, nikoliv grandiózní umělecký záměr.
Celá dnešní módní estetika působí, jako bychom ji ukradli lidem ulice. Oversize, kombinace nenositelného, androgynní prvky, kapuce, athleisure... Podívejte se na to, co tvoří Balenciaga nebo Yeezy, a nebudete se divit prarodičům, že nám vytýkají, proč se oblékáme jako „trhani". Je zkrátka nová doba, bohatí imitují chudé.
