Stewarte, kdy jsi vlastně držel fotoaparát poprvé v ruce?
Vím to přesně. Bylo mi jedenáct let, chtěl jsem polaroidový fotoaparát a můj otec mi tehdy řekl: místo polaroidu, pojďme do obchodu a kupme 35mm fotoaparát z druhé ruky. A tak jsem získal svůj první fotoaparát. Když jsem udělal první fotku, okamžitě jsem se do focení zamiloval. Je to pro mne velmi silný příběh o tom, jak jsem poznal, co chci dělat po zbytek svého života. A když mi bylo třináct let, věděl jsem, že budu módním fotografem. Oblékal jsem svou sestru jako modelku, připravoval improvizovaný set up v garáži našeho domu, používal svítidla a lampy z domova k osvětlení scény... A když mi bylo šestnáct, odjel jsem do New Yorku na letní školu Parsons studovat fotografii. Pak už se vše ubíralo směrem, kterým se ubírám i dnes. Zkrátka jsem si přál být módním fotografem. Je to vše, co jsem kdy poznal, vše, co jsem kdy chtěl dělat. Trochu zvláštní, že?
Vůbec ne. Říká se tomu vášeň.
To je pravda. Je to legrační, protože celou tu dobu jsem se díval na lidi, kteří zápasili s tím, co chtějí v životě dělat. Měl jsem velké štěstí, že jsem věděl, kým chci být. A miluji to dodnes. Nikdy zkrátka nebyl jiný plán. Nikdy jsem nepomyslel na to, co budu dělat, když se mi nepodaří prorazit v oblasti fotografie. Zkrátka to byla jediná šance, vášeň, odhodlání a vědomí, že tohle je to, co v životě chci dělat. Vždycky jsem věděl, že ze mě bude fotograf.
A dnes máš na kontě i vlastní knihu...
Je to tak. I proto je pro mě má kniha Alessandra by Stewart Shining tak důležitá. Alessandru jsem potkal, když přijela do New Yorku a bylo jí 17 let. Sotva uměla anglicky, byla mladičká. A hned jsem v ní viděl něco, do čeho jsem se jako fotograf okamžitě zamiloval a nafotil s ní první editorial. Je až neuvěřitelné, co všechno se od té doby stalo. Celou tu dobu jsme udržovali kontakt jako modelka a fotograf, jako věrní přátelé i pracovní partneři. Dnes už je to přes dvacet let. Myslím, že je to trochu neobvyklé mít s někým v módním odvětví takový vztah...
Je tvou celoživotní múzou?
Alessandra je pro mě jako pro fotografa vším. Je hravá, zábavná, smyslná, je sexy, exotická, je prostě všechno. Naše kniha je společným projektem, plným nespočtu snímků zaznamenávajících radost z naší práce a jedno přátelství. Je to vlastně velmi osobní kniha. Když jsem fotil všechny ty snímky, uvědomil jsem si, že více než kniha fotografa jedné modelky to byl deník o přátelství, které utužujeme přes dvacet let. A to je velmi pozoruhodné a jsem na to velmi hrdý. Dobrá, to stačí, už začínám být velice emotivní (smích).
Pojďme tedy změnit téma! Jak vlastně vnímáš rozdíl mezi fotografií a uměním?
Myslím, že fotografie je často podceňována, je zkrátka vnímána jinak než ostatní oblasti umění. A to je podle mě chyba. Umění ve vás vyvolává emoce. A myslím, že to fotografie dělá přece neustále. Je to stejné jako s obrazem. Můžete se při pohledu na něj cítit ohromeni, pobouřeni, pocítit klid či nevoli. A totéž se děje s fotografií.
A tak mě napadá, analogová, nebo digitální fotografie?
Dnes už je skoro všechno digitální, ale stále je to nezaměnitelný pocit držet v ruce hotovou fotografii, vytištěnou na fotografickém papíře. Hodně mě teď baví poznávat mladé fotografy, kteří se vracejí zpět k filmu. Což je zkrátka skvělé pozorovat, je to něco, na čem jsem vyrostl i já. Mladí fotografové teď znovu objevují vyvolávání filmů a uvědomují si, jak rozdílné to je. Vidím to jako takový paradox, jedině návrat k počátkům nás posouvá vpřed. Nikdy bychom neměli ztratit pouto s fotografií ve fyzické podobě.
Jak bys definoval krásu?
Je to vzácná směs radosti a sebevědomí. To jsou skutečně dvě vlastnosti, které se vždy snažím zachytit na svých snímcích. Není nic, co miluji víc, než fotografie někoho, kdo se nevědomky směje. Protože to velmi specificky vystihuje radost. Je neuvěřitelné, kolik modelek při focení nastaví svůj „tichý smích“. A mě to děsí, protože je to opravdu smích bez jakéhokoliv zvuku.
Opravdu? Dělají to často?
Samozřejmě. A to mě přivádí zpět k Alessandře, vždycky se hystericky směje, upřímně a od srdce, když ji fotím.
Veskrze autentické, řekla bych...
Ano. Pro mne je ve focení alfou a omegou autenticita.
Je někdo, koho bys chtěl nafotit, ale ještě jsi neměl tu čest?
To je dobrá otázka. Zrovna dnes jsem viděl fotografie Emmy Watson. Moc se mi líbí její snímky, myslím, že je krásná. Baví mě fotit herečky, například Natalii Portman. Fotil jsem ji mnohokrát, koneckonců začínala jako velmi mladá. Pro mě jako pro fotografa je zajímavé zachycovat herečky během jejich života. Je neskutečně zajímavé sledovat, jak postupují svou kariérou.
Mnohem více o této unikátní knize i rozhovor s modelkou Alessandrou Ambrosio najdete v aktuálním vydání tištěné ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.
