Kdy vás poprvé napadlo, že byste se mohla stát modelkou?
Už když jsem byla malá. Moje maminka modeling také dělala, takže mi o něm hodně vyprávěla a já jsem pak chodila po domě v podpatcích a hrála si na modelku. V pubertě jsem na to úplně zapomněla, protože jsem si moc nevěřila. Pak mi přišla na Instagram první zpráva od modelingové agentury, která ale nevypadala moc důvěryhodně. Ujal se toho můj bratr, který se v módě také pohybuje. Nafotil mi fotky, rozeslal je do kvalitních agentur a pak mi i jednu vybral.
Ani ne po půl roce jste poprvé vycestovala do Jižní Koreje. Jaké máte vzpomínky na své modelingové začátky tisíce kilometrů od domova?
Bylo to drsné. Jela jsem tam jako sedmnáctiletá v době pandemie Covidu-19. V Koreji jsem strávila dva týdny v karanténě na hotelovém pokoji, což byla sama o sobě velká zkouška. Do té doby jsem nebyla zvyklá trávit čas sama. Najednou jsem byla dva měsíce v cizině poprvé sama za sebe a musela jsem se o vše postarat. Byly horší i lepší dny, ale celkově to byla neuvěřitelná zkušenost, která mě změnila i mentálně. Mimo to jsem poznala skvělé lidi, úplně jinou kulturu a výborné jídlo.
Hned v roce 2021 jste se pak zúčastnila pařížského týdne módy, kde jste předváděla například pro módní dům Hermès. Následně jste pracovala pro další významné klienty, v čele se značkou Dolce & Gabbana nebo Gucci. Váš start byl, dá se říct, skoro až raketový…
Asi ano. Bylo to překvapení pro všechny. Myslím, že takovou rychlost nikdo nečekal.
Čím myslíte, že to bylo?
Štěstím. Jde o to, jestli se zrovna typově hodíte k určité kolekci, jestli je váš obličej v tu chvíli „trendy“. Také za tím ale stojí velká píle. Všude jsem chodila upravená, v podpatcích, všechny castingy jsem brala vážně a prostě jsem vždy byla stoprocentně připravená tu práci dostat. A i když jsem desetkrát za sebou slyšela „ne, další“, tak jsem to nevzdávala, po jedenácté jsem přišla znovu a ono to klaplo.
Za úspěšnou modelingovou kariérou tedy stojí jak tvrdá dřina, tak i náhoda a štěstí být ve správný čas na správném místě.
Je to určitě kombinace všeho zmíněného. I když je člověk stoprocentně připraven, bez trošky štěstí to nepůjde.
Jaké byly vaše pocity, když jste zjistila, že budete fotit na stránky Gucci nebo natáčet pro Hermès?
Byl to úžasný pocit. Při čtení zprávy, kde mi bylo řečeno, že půjdu fotit pro Gucci, jsem byla v naprosté euforii. U Hermès to bylo zase velké překvapení a pocit štěstí zároveň. Vybírali dvě modelky a konal se kvůli tomu v Paříži obrovský casting. Já jsem na ten casting nemohla dorazit, ale i tak mi to dali.
Letos v červnu jste úspěšně složila maturitní zkoušku. Bylo náročné skloubit modeling se školou nebo koníčky?
Určitě. Já jsem musela kvůli modelingu po deseti letech skončit s volejbalem. Spolu se školou se to nedalo stíhat. Volejbal je navíc týmový sport a v našem holčičím kolektivu nedělalo dobrotu, když jsem jednou přišla na trénink a podruhé nedorazila, protože jsem nemohla. Na maturitu jsem četla povinnou literaturu kdykoliv byl čas, třeba na focení. Otázky jsem se učila na cestách, na letištích, na castinzích.
Jak zvládáte odloučení od rodiny a přátel?
Teď už lépe. Když jsem byla poprvé sama v Koreji, tak bylo hodně těžké zvyknout si na to, že jsou všichni daleko. Stejně tak to bylo náročné pro mé rodiče. Momentálně si s rodiči volám každý den, s kamarády si píšu, volám si s nimi a kdykoliv jsem zpátky v Česku, tak s nimi někam jdu a snažím se dohnat čas, který jsem strávila v zahraničí.
Existují v konkurenčním modelingové prostředí opravdová přátelství?
To je otázka. Vždycky jsem to brala tak, že s ostatními modelkami chci být kamarádka. Prozkoumávat nová místa o samotě mě nebaví. Každopádně vždy, když jsem si myslela, že mě s další modelkou pojí přátelství, tak došlo k pracovní situaci, ve které se mi potvrdilo, že to až tak opravdové nebude a přátelství krachlo.
Takže kamarádství, dokud nejde o práci...
Ano. Stalo se mi třeba, že mě na castingu pro Dior volali zpátky poté, co jsem už odešla. Moje kamarádka a spolubydlící tam byla, ale když se vrátila na apartmán, tak mi to schválně neřekla. A něco takového se stane pokaždé. Ale to je jen má zkušenost. Ruku do ohně bych za přátelství v modelingu nedala, ale třeba se to jednou změní.
Je obecně známo, že na evropském trhu je složitější se jako modelka prosadit. Prestižní klienti pak často mají na dívky vysoké nároky. Setkala jste se někdy s tím, že vás odmítla agentura nebo klient, protože pro ně nejste dostatečně štíhlá?
Naštěstí ne. Po obou rodičích jsem zdědila rychlý metabolismus, navíc jsem vždy byla zvyklá sportovat. Váhu jsem nikdy řešit nemusela. Znám ale plno modelek, kterým se tohle stalo a hodně jim to pošramotilo sebevědomí. Mě klienti často odmítají třeba s tím, že vypadám moc mladě, což je taky věc, kterou člověk nemůže úplně změnit.
Poruchy příjmu potravy jsou ale v souvislosti s modelingem stále často skloňovány…
Je pravda, že třeba v Paříži jsou klienti a agentury velmi striktní na míru přes boky, musí být pod 90 cm. Přes to nejede vlak. Extrémní štíhlost ale mají rádi i v Asii, třeba v Japonsku. Je to tedy pořád aktuální věc. Rozhodně ale neříkám, že všechny modelky mají problémy s jídlem. Znám holky, které jdou na oběd, naloží si tři velké talíře, pak si dají kávu a jdou do práce. Na druhou stranu jsem potkala i modelky, které problém měly, snažily se zhubnout a místo jídla si radši zapálily cigaretu.
Předpokládám, že v dnešní době se v modelingu klade velký důraz i na osobnost.
Upřímně si to nemyslím. Modelka určitě musí být průbojná a když na castingu svou osobností vyčnívá, je to jenom dobře. Ale ve finále, jakmile se jedná o kampaň nebo přehlídku, kde s ní tým pracuje jeden den, tak jde vyloženě o to, jak vypadá. Osobnost není rozhodující. Na druhou stranu, když půjde o vícedenní nebo dlouhodobou spolupráci, tak klient bude chtít komunikativní dívku, se kterou se bude dobře pracovat. Už nepůjde jen o vzhled, ale i o to, co dívka vyzařuje, jaká je osobnost.
U vás je často vyzdvihováno zvláštně tvarované obočí. Myslíte si, že jste díky tomu pro klienty a agentury lépe zapamatovatelná?
Zásadní vliv to podle mě nemá. Vždycky, když jsem měla práci, tak mi obočí zamalovali. Make-up artisti jsou většinou udivení a ptají se mě, jestli mám z obou stran jizvu. Je ale pravda, že u agentur mi to možná trošku pomohlo. Když jsem měla ze začátku pohovory s agenty, třeba z Milána nebo Londýna, tak si mého zajímavého obočí hodně všímali.
Jak se vyrovnáváte s kritikou, která je v módní branži všudypřítomná?
Kritika mi jde jedním uchem tam a druhým ven. Říkám si, že když mi to nevyjde u jedné značky, vyjde mi to u druhé. Nemůžu se líbit vždy a všem. Jsem styl určitých značek, což znamená, že nebudu styl jiných, a tak to má v modelingu každý.
Ne všechny modelky ale kritické hodnocení jejich osoby nesou tak dobře jako vy.
Já většinou ani nevím, co si o mně na castingu říkají. Komentují mě mezi sebou třeba francouzsky, takže jim nerozumím. Někdy se objeví i anglicky mluvící klienti, a to pak občas nevím, co si o jejich komentářích myslet. V Miláně se mi třeba stalo, že mě casting direktorka před ostatními ohodnotila jako moc „feminine“, tedy „ženskou“. Postavu mám obdélníkovou jako kluk, tak nevím, kde byl problém.
Na jaký projekt v rámci své kariéry vzpomínáte nejraději?
Asi na natáčení pro Hermès. Natáčeli jsme ve filmových studiích v Paříži. Byla to taková má první nepřehlídková práce pro velkého klienta. Ráno, když jsem už byla připravená jít na metro, mi přišla zpráva, že pro mě přijede taxi. Ve studiu na mě čekalo plno lidí a kamer. Cítila jsem se trošku jako hollywoodská hvězda.
V nedávné době jste podepsala smlouvu s agenturou v New Yorku. To je pro mnoho modelek vysněnou kariérní metou.
Je to tak, bohužel se stále ještě vyřizují víza, abych mohla do New Yorku odletět. Je to docela složitý proces. Doufám, že do únorového fashion weeku by se to už mohlo podařit. S New Yorkem to vlastně byla úplná náhoda. Měla jsem zrovna pár volných dní v Paříži a najednou mi od mé pařížské agentury přišla zpráva, že mám večer pohovor s agenturou z New Yorku. Úplně z ničeho nic. Mám ale velkou radost, že to vyšlo.
A co nějaký záložní plán do budoucna? Zamýšlíte třeba pokračování ve studiu?
Ve škole mě vždycky hrozně bavila biologie, takže bych chtěla zkusit studium zubního lékařství. Ve volném čase se už i připravuji na přijímačky. Vše ale závisí na tom, jak se mi bude v následujícím roce dařit v modelingu. Jestli bude práce stát za nic, tak půjdu studovat, jestli to bude dobré, tak studium zase o rok posunu.
Zdroj: autorský rozhovor
