Historie mého vztahu ke sportu je dlouhá. Zpočátku dokonce i strastiplná. Sahá až do mých pěti let, kdy jsem byla přihlášena na balet. Nebudu vás napínat – do přípravky Baletu Národního divadla jsem to nedotáhla. Má kariéra primabaleríny opravdu skončila dříve, než začala. Dítě, které neslyší rytmus, se těžko probojuje do první řady při tanečním vystoupení pro rodiče. Natož na prkna, co znamenají svět. Mou nešikovnost ale naštěstí trumfla ještě jiná holčička. Ta si vzala do hlavy, že při sportovním výkonu je potřeba být vždy první, ať už jde o jakýkoli jeho druh. Tímto svým přístupem vymýšlení choreografií naší učitelce značně komplikovala.
Její rebelský přístup mi byl nadmíru sympatický, tudíž se z nás na celé dětství staly kamarádky na život a na smrt. Já navíc svou pozornost radši než na všechny „pas de deux“ a piruety navíc upínala na holčičku, jež měla růžový trikot a tylovou sukýnku. A tiše jsem jí tento odvážný outfit záviděla. Moje kariéra má tedy pravděpodobné své kořeny už u baletní tyče.
Tento neúspěšný start nás ovšem nemohl s kamarádkou-závodnicí zastavit. Následovalo společné docházení na hodiny stepu. Zde mě opět zradil můj hudební (ne)sluch, takže jsem si vesele podupávala podle svého pouze jeden školní rok… Ale klapání stepařských plechů přisuzuji původ své lásky k botám na podpatku.
Do třetice byla má volba sportu konečně mnohem úspěšnější. V desíti letech jsem se rozhodla věnovat karate. Nějakou nevysvětlitelnou záhadou jsem dokonce jako úplný začátečník začala trénovat se skupinou dospělých mužů pod vedením několikanásobného mistra Japonska. Ten mě naučil překonávat samu sebe. A taky to, že žena určitě není slabší pohlaví. Kdo by to byl řekl, že svou první lekci z feminismu dostanu od o půl století staršího šampiona v bojovém umění.
S nástupem na střední školu se moje volnočasové zájmy přesunuly do jiných končin, ale svou slávu jsem si užila při povinných hodinách tělocviku. Studovala jsem v Paříži a věřte nebo ne, mezi všemi těmi -náctiletými pokuřujícími levicovými filozofy jsem v basketbalu, volejbalu i gymnastice vyloženě excelovala. Dokonce mě dávali za příklad ostatním.
Opravdovou vášeň pro pohyb mi předala až moje trenérka běhu Dana. Začala mě před pár roky připravovat na půlmaraton, který jsem sice kvůli problému s kolenem nakonec nemohla absolvovat, ale běhat jsem už nikdy nepřestala. Nejsem nijak nebývale rychlá a ani toho neuběhnu víc než ostatní. Zato jsem vždy jednoznačně nejčervenější v obličeji… Ale běhám opravdu pro radost. A také trochu proto, abych si mohla kupovat všechno to nádherné funkční oblečení, co se na běh vyrábí. Protože nechat to ležet ve skříni by byla věčná škoda.
foto: Benedikt Renč, make-up: Margita Skřenková (Maybelline NY), text: Valentina Nízká
ELLE PŘÍMO VE VAŠÍ SCHRÁNCE S POŠTOVNÝM ZDARMA
Nechcete přijít o nové číslo? Nechte si ho poslat domů. Výtisk vám doručíme až ke dveřím po celé České republice za stejnou cenu jako v obchodě, aniž byste museli platit poštovné. (Akce platí pouze pro ČR.)
