Než začneš na kolekci pracovat, co tomu předchází?
Nemám konkrétní proces. Tentokrát byl zdroj inspirace dán tím, že nábytek, který se stal stěžejním prvkem vznikající kolekce, je aktuálně něčím, co mě zajímá a nesmírně baví. Občas po večerech sleduji vintage.com a koukám, které kusy starého nábytku přidali a co je zrovna k mání, prohlížím si ikonická křesla a sofa. Přiznám se, že je to takové mé hobby, které se přirozeně propojilo s oděvem. A když nám na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze oznámili, že tématem našich prací bude VIVE LA FRANCE, napadlo mě vše propojit. Pak už jsem jen hledal designéra, se kterým by se mi téma nejlépe protínalo a s jehož tvorbou by se mi nejpříznivěji pracovalo... A tak jsem našel Pierra Paulina.
Tvarované formy gaučeAmphis nebo křesílko Pacha tohoto francouzského návrháře nábytku a designéra interiérů se objevily ve tvém moodboardu a jejich tvary jsi velice volně přenesl do jednotlivých modelů...
Postavil jsem vlastně na průsečíku oděv – nábytek celou svou bakalářskou práci a v té jsem řešil například i to, jak vycházet z oděvní kolekce při tvorbě kolekce nábytku, jak se určitý módní styl a příznačná ikonografie prolínají do linií nábytku různých značek. Mnohé oděvní značky totiž launchují své kolekce nábytku a bytových doplňků, rozebíral jsem na stránkách své práce například Louis Vuitton či Hermès. Zkoumal jsem, jaké principy se v tomto převádění vyskytují, jaké používají značky materiály, jaké je zpracován či design a co tato dvě odvětví pod jejich střechami spojuje. Velice často, když jsem dal vedle sebe kus z kolekce oděvní a kus z kolekce nábytkové, vypadalo to velice podobně a spojení bylo znatelné. Já chtěl udělat to samé – jen obráceně. Z kusu nábytku udělat kolekci oděvů.
Vše je v kolekci měkké a vypolstrované, jde o konkrétní referenci na ikonický nábytek, nebo v tom vězí ještě něco jiného?
Volba materiálu byla pro kolekci stěžejní, a právě o něj jsem se po celou dobu opíral. Snažil jsem se použít materiál skutečně takový, jaký je využíván při výrobě křesel a při zpracování oděvu jsem s ním experimentoval – zkoumal jsem například, z čeho je takové křeslo, co se nachází uvnitř. Kostra, molitan, látka... A s tím jsem pracoval. Tělo se stalo kostrou, molitan výplní, látka obalem...
Látky, které v kolekci využíváš, jsou nové, nebo staré?
Snažil jsem se to kombinovat. Měl jsem v kolekci větší podíl oděvní látky, abych se příliš neodklonil od nositelnosti oděvu. Poté se mi podařilo díky paní Liběně Rochové získat dvě látky přímo z pražské pobočky Ligne Roset. Zajistila mi autentické materiály, které jsou na reprodukcích Paulinova nábytku využívány dnes. Smetanové bouclé a tmavě modrý samet. Snažil jsem se co nejvěrohodněji tyto autentické látky zakomponovat.
Nejčastěji se v editorialech magazínů objevuje snad tvé černé tvarované sako. Navrhoval jsi ho s motivací vytvořit eye-catcher?
Vzniklo to přirozeně, zajímavé ale je, že tento kousek jsem ušil jako vůbec první z celé kolekce v době, když jsme celý jeden semestr věnovali práci na jednom modelu. Zde jsem autentické látky ještě nezapojoval, použil jsem jen molitan a experimentoval s tvarem a objemem. Myslím si, že právě tímto nabytím grandiózního objemu se stal kousek zajímavý, navíc působí i nositelně. Tím se dostávám právě k nositelnosti – z toho důvodu, že věci obsahují molitan, jde spíš o objekty než oděvy pro každodenní nošení. Poprvé jsem pracoval s novými materiály a šlo tedy o jeden velký experiment.
Zaujal mě výběr struktur látek a barev, se kterými jsou v ostrém kontrastu křiklavě barevné boty nebo měkoučké červené sandálky...
Jeho významné kusy vznikaly v šedesátých, sedmdesátých letech. A retro estetika těchto desetiletí je výrazná, barevná. A tuto barevnost jsem se do kolekce snažil dostat právě hravou obuví. Vlastně jsem nad tím uvažoval, jako nad interiérem. Většinou máš pohovku jako kus v nějaké tlumené barvě a doplňuješ ji barevnými doplňky... Není to tak? Připadalo mi to skvěle hravé, funky, retro... a myslím, že se mi tento pop mix do kolekce podařilo právě tímto dostat.
Viděla jsem, že jsi boty i tisknul na 3D tiskárně. Je to běžná součást tvé práce?
Přiznám se, že pro nás bývá nejtěžším úkolem k oděvu vytvořit obuv. Často si pomáháme třeba tím, že použijeme již existující pár bot, který preparujeme a přetvoříme k obrazu svému. Já si tentokrát pomohl 3D tiskárnou a experimentoval jsem s ní poprvé. Vytvořil jsem si siluetu a tu jsem následně dotvořil. A zatím mohu zaklepat – boty se prošly několikrát po módním molu, absolvovaly pár focení... a drží. Kdybych vyladil ještě jiný druh plastu, věřím, že bych dokázal vytvořit plně funkční obuv. Jediné úskalí při práci s obuví z 3D tiskárny vidím v tom, že i samotné kopyto boty vytvářím z tvrdého plastu, což oproti dřevěné klasice práci trochu komplikuje. Každá věc má své...
Jak často se s prací s jinými, než vyloženě tradičními technologiemi setkáváš? Učí vás tomu na škole, nebo je to součástí tvého vlastního experimentování?
Upřímně, to si objevujeme spíš sami. Ve škole pro to vybavení nemáme a takový 3D tisk třeba objevujeme po vlastní ose...
A jak probíhala tvá spolupráce s fotografem Samuelem Alexanderem? V editorialu jste si vyhráli se světlem a stínem, fotili jste v impozantním palácovém prostředí. Jak to vzniklo?
Se spolužáky z UMPRUM spolupracujeme poměrně často. I proto bylo toto spojení velice přirozené – saháme zkrátka do vlastních řad. Já jsem v době vzniku editorialu měl plné ruce práce s přípravou přehlídky mého druhého projektu, seskupení Jarda Praha... A tak jsem Samuelovi při tvorbě nechal volnou ruku. Skvěle si pohrál s iluzí obrazu, což mě baví. Abys vůbec poznala, co se na fotografii nachází, musíš si ji chvíli prohlížet.
Naběhnul sis, a tak se nemůžu nezeptat na tvůj projekt Jarda Praha. Jak rozdílný přístup zaujímáš k tvorbě v seskupení a k té vlastní? Jsou to odlišné světy, kdy tvůj osobní Jaroslavův je serióznější, kdežto Jarda srší vtipem a nadsázkou?
Vnímám to jako dva rozdílné procesy, dva světy. Jaroslav vede tvůrčí dialog s mentory a inspiraci transformuje do oděvů. Jarda je punk. Nyní jsme v seskupení tři a všichni do něj vnášíme vtip a nadsázku. Nad věcmi tolik nepřemýšlíme, jen se uvolníme a hrajeme si. Je to volný proces, sranda, nadsázka a touha užít si to, co děláme. Je to odreagování od tvorby, nad kterou musíme usilovně přemýšlet.
A se školou všechna zábava skončí, nebo Jarda Praha pojede dál?
Doufám, že ne. Nyní se totiž nesoustředíme na vznik další kolekce, ale vybíráme si konkrétní produkty z té poslední, které chceme být schopni prodávat. Na kolekci jsme pracovali usilovně každý den a show byla jen vyvrcholením tohoto úsilí, ale neřešili jsme detaily, jako je například podšívka u kabelek... Teď vybrané produkty zdokonalujeme a připravujeme k prodeji. I když je Jarda vtip a nadsázka, chceš přece mít seriózní produkt, který můžeš prodávat a stát si za ním.
V budoucnu chceš pracovat spíš v týmu, nebo se vydat na sólovou dráhu?
Právě se zaměřuji na autorskou tvorbu a v rámci ní na další školní kolekci, hodně volně navazuji na tu, kterou jsem uveřejnil v soutěži Van Graaf. Tentokrát se inspiruji jakýmsi japonským arte povera, japonsko-korejským směrem Mono-ha. Jeho tvůrci budovali minimalistické instalace z přírodních materiálů v kombinaci s průmyslovými prvky. Je to zajímavé po estetické stránce, ale něco tak volného a abstraktního je velice náročné převtělit do oděvu. Baví mě to, ale je to celkem výzva. Pro toto hnutí je ale nejdůležitější samotný materiál, a na to se soustředím v kolekci i já. Můžeš se těšit třeba na různé druhy hedvábí...
Foto: @samuel_alex__ / Samuel Alexander Petráš
Návrhář: @jaroslavvich / Jaroslav Vích
Modelky: @katkazajicova_ / Kateřina Zajícová, @barbora.raf / Barbora Fialová, @anetahypsova / Aneta Hypsova
Agentura: @puremodel
MUAH: @makeupinstituteprague.cz
Zdroj: Autorský článek
