Někdo se bojí tmy, já se bojím, že tmu mít nebudu. Před spaním zatemňuji ložnici tak, že by v ní do postele netrefil ani Bystrozraký, a zahajuji válku všem digitálním světluškám, blikajícím modemům a pospávajícím laptopům – šanci nemá ani paprsek měsíčního světla, jenž se nepatrně odráží od skla želvího terária. Na návštěvě, festivalech a při dlouhých letech se snažím svou diagnózou neobtěžovat okolí, a tak si temnotu navozuji maskou na spaní. A jakou jinou než krásnou.
Měkoučká oční maska s roztomilými motivy, řaseným lemováním a mašličkami po stranách na mě mhouřila oči v londýnském butiku se spodním prádlem La Senza a za čtyři libry mě umluvila, abych si ji odtamtud odnesla. Dá se však objednat (a nechat zaslat do České republiky) i přes internet. Nikde netlačí, neškrábe, zkrátka není na očích ani cítit, ačkoli se z nich nehne. Především však nepropustí ani foton světla. Každá Šípková Růženka se tak doma, v letadle nebo ve festivalové tělocvičně vyspí do krásy, i kdyby jí v noci před očima šermovali halogenovou žárovkou.
