Tam, kde kreativita jiného končí, ta Andersonova teprve začíná. Boří předsudky o tom, že móda by měla být především vážná. Mohli bychom si myslet, že ho to po deseti letech pod křídly španělského domu Loewe přestane už bavit. I komik se jednou může začít nudit... Jenomže nebyl by to on, kdyby nevytasil s další senzací.
Svou nejnovější, o poznání jednodušší kolekcí, vzdává hold archivním materiálům domu. Za léta své tvorby se pro všechny své vtípky vzdálil od toho, na čem bylo Loewe skutečně vybudováno. A nyní se rozhodl implementovat to do kolekce zpět. Proto můžeme vidět širokou škálu materiálů, mezi kterými najdeme i jemnou kůži a semiš, ze kterých byly ušity dlouhé splývavé kabáty. Vrací se k staré siluetě tašky Paseo, kterou přepracovává do nové podoby. Střídá se na runwayi spolu s obřími taškami z kůže.
Spray it on me
Významnou část kolekce tvoří jednoduché bílé saténové šaty potištěné obrázky různých rób. Tyto róby jsou rozostřené, možná inscenované. Jsou jako iluze. Je to sprej? Je to grafický tisk? Rozmazané šaty vypadají jako tiskařský šotek, jako kdyby se něco nepovedlo a v tiskárně nastala chyba. Je to jako kdyby se Anderson ptal: ‚‚Co je skutečné? Co je falešné?‘‘ Znovu si hraje s věcmi, které nejsou tím, čím se zdají být. Že by to byl další jeho povedený žert?
