Odmítnutí nastoleného (ne)řádu
Těžko hodnotit kreativního ředitele po jeho první kolekci. Nutno vzít v potaz, že Sabato de Sarno stál před nelehkým úkolem – po dlouhých letech vlády módního mága a principála domu Alessandra Michele stál Sarno na pomezí starého a nového. Jakou cestou se vydal, již víme. Odmítl křiklavé módní počiny balancující na sladké hranici kýče a vkusu, dal sbohem virálním kouskům a odebral se ke studiu archivu domu. Z něj vytáhl siluety, detaily a barvy, které mu padly do noty a společně s týmem návrhářů utkal staronovou vizi italské značky. Odmítl cestu, kterou vyšlapal jeho předchůdce, ale uctil ty, kteří tu byli před ním.
Pocta versus kopie
Můžeme podotknout, že hranice mezi poctou a kopií je tenká, ovšem není v módním světě nic, co již vymyšleno dříve nebylo. Sarno si vybral uctít zlatou éru vlády Toma Forda a doplnil ji o barevnou paletu a estetiku, kterou tesal za svá léta působení u domů Valentino a Prada. Není tedy divu, že jsme místy mohli pozorovat prvky podobné těm, které ve svých kolekcích uplatňují Raf Simons a Miuccia Prada. Mnozí možná očekávali raketový start, Sarno však zvolil taktiku postupné přeměny. Neporovnávejte jej s tvrdým estetickým diktátem Toma Forda a Alessandra Micheleho, pravidla hry se mění. Seznámíte se s nimi až ve chvíli, kdy ji budete hrát.
Nedržte emoce na uzdě, prosím
Před představením debutu se Sarno nechal slyšet, že si přeje, aby se lidé do značky opět zamilovali. „Tančit. Zpívat. Potit se. Žít. Dýchat. Cítit. Gucci.“ Vyzval módní davy. Velkou party jim však nedoručil, namísto toho odměřil přesnou dávku emocí, které namíchal spolu nostalgií. Jeho koktejl se nemusí na první dobrou líbit každému, pevně však doufáme, že se do něj postupně skutečně zamilujeme.
Zdroj: Autorský článek
