Podzimní kolekce Francisca Costy s sebou nesla určitý nádech rezervovaného klidu. Do hypnotizujícího tranzu uvedly nejen bezvýrazné a mdlé výrazy modelek, které jako by nešly, ale levitovaly nad molem a na pevné zemi je silou vůle kotvily jen silné platformy střevíců. Atmosféru zhutnil i song od Jamese Blakea The Wilhelm Scream, který evokoval nepravidelný tep srdce. Celá velmi pronikavá linie vynikla tedy spíš jako dojem celku než separátně.
I paleta kolekce odpovídala snovému světu. Tlumené barvy se nesly především ve znamení metalických odstínů, doplněných šedou, nude a bílou a černou. Stejně tak striktní byla i linie. Silueta modelek zanikala v pytlovitém střihu šatů, které se sice nedotýkaly těla, ale přesto nepůsobily uvolněně. Cigaretové nohavice končily nad kotníky, rukávy oscilovaly mezi úzkým, dlouhým střihem a tříčtvrtečním pouzdrovitým typem à la Givenchy. Jednoduché a efektní modely se vyznačovaly především hrou s kůží, zipy a jemnou kožešinou. Jediným doplňkem pak byly boty, které Francisco navrhl z transparentní bílé gumy. Architektonicky dokonalá linie ale postrádala život a smyslnost, která prostupovala Kleinovy předchozí kolekce… Výstavní přehlídka minimalismu ve své prvotní formě jako by neměla žádný začátek ani konec. Jako sen.
