Veronika Čechmánková studuje ateliér Nových médií na FAMU v Praze. Sice teprve dokončuje vysokou školu, má za sebou už nespočet skupinových a sólo výstav. Její práce jste mohli vidět např. v Karlin Studios, City Surfer Office nebo ve Futuře, ale i na výstavách v Londýně, Arles nebo Basileji.
V jejich dílech se snoubí éteričnost a křehkost s nadčasovostí a nostalgií. Veronika čerpá z minulosti, zkoumá, jak fungují tradiční symboly a různé historické prvky v současnosti. Výsledkem jsou jemné, ale působivé umělecké práce. Někdy znepokojivé, jindy zase uklidňující. Veronika dokáže více poloh a vrstev propojit v jeden funkční celek, jež je vždy inovativní.
Byť je primárním založením umělkyně, zkusila si Veronika také práci modelky v Miláně, kde se následně začala věnovat foto testům, které fotila pro modelingové agentury. Veroniku jste mohli vidět na záříjovém fashion weeku na přehlídce Aleše Hnátka, byla to ale její ojedinělá přítomnost v módním světě. Proč z tohoto světa odešla a čemu se ve fotografii věnuje nyní? Přečtěte si náš rozhovor o intermediálním přístupu k umění a možná i vás pohltí svět abstraktní fotografie a instalací.
Jak jsi se dostala k fotografii?
Chodila jsem už jako malá do různých výtvarných kroužků. Když jsem navštěvovala ZUŠku, tak jsem si mimo jiné vyzkoušela kroužek fotografie, který mě nadchl. Zjistila jsem, že mě to zajímá, baví a chci se tím zabývat a rozvíjet to. Následně jsem nastoupila na Umělecko-průmyslovou střední školu v Uherském Hradišti, kde jsem studovala užitou fotografii. To bylo velmi řemeslné studium. Proto jsem byla ráda, že jsem se dostala na FAMU do Intermediálního ateliéru Štěpánky Šimlové na Katedře fotografie, kde panuje jiný přístup. Chtěla jsem se vůči fotografii vymezit, proto jsem pracovala spíše s objektem a videem.
Jaké motivy a tématiku nejčastěji zachycuješ?
Dřív jsem často fotila na kinofilm, byl to pro mě jakýsi deníkový záznam, moje rychlá radost. Dokážu se stejně nadchnout jak pro člověka, tak pro sluneční paprsky z okna. Mám spoustu fotek z cest, např. z Jižní Afriky nebo Anglie, Francie. A stále přemýšlím, co s nimi. Momentálně mě zajímá spíše abstrakce a zaznamenávání nereálných pocitů a emocí. Zrovna teď probíhá na Slovensku ve Východoslovenské galerii v Košicích jeden soubor, kdy jsem si vybrala tři řecké mytologické příběhy a snažila jsem se zachytit atmosféru a pocity v nich. Každá jedna fotka reprezentuje konkrétní příběh, ráda bych k nim také vytvořila vůně - chtěla bych fotografii rozvinout o další smysl.
Zabýváš se i tvorbou instalací. Médium fotografie se může zdát vzdálené médiu instalace, přiblížila bys svůj záměr?
Pramení to ze zkušenosti ze střední školy, kdy jsem byla ukotvená jenom ve fotografii. Baví mě pracovat s různými materiály a učit se novým věcem a technikám. Ráda také spolupracuji s dalšími lidmi na mých projektech a oslovuji také ty, se kterými nemám žádnou zkušenost. Baví mě mezi námi vytvářet nové dialogy. Občas je to sázka do loterie, nevíte jak ten druhý pracuje, jak se celková spolupráce bude vyvíjet. Taky se mi stalo, že to neklapalo, ale je to proces o hledání důvěry, poznávání se a respektování se navzájem. Občas mě překvapilo co o sobě člověk zjistí nového, právě na těch věcech, které třeba nefungují. K mé sólové výstavě minulý rok na podzim v Karlin Studios s názvem White Snow jsem si přizvala např. básníka Ondřeje Buddeuse, který mi na základě našeho rozhovoru napsal monolog k instalaci mluvící kašny, nebo jsem si vyzkoušela kovářské řemeslo, s kovářem Mirkem Pištkem. Zkoušela jsem otepávat plech nebo „malovat” plameny na objekt vytepané masky, které byla také součást instalace v Karlíně.
Kde máš v plánu v blízké době vystavovat?
Momentálně v Garage Gallery probíhá skupinová výstava s názvem Apostasia: Rituals of Letting Go. Termín apostáze odkazuje k rezignaci, odchodu, odpuštění věcí, kdy osobní rozhodnutí je osvobozujícím aktem, jak v osobním tak institucionalizovaném prostředí. Další skupinová výstava probíhá v Košicích ve Východoslovenské galerii. Dále chystám projekt do Ústí nad Labem na téma živlu oheň. Společně s Karin Šrubařovou a Nikol Brabcovou, Tomášem Hruzou, Michalem Klodnerem, Karlem Kuncem připravujeme zin zaměřující se na udržitelné přístupy v umění, designu, kultuře, který by se měl publikovat pod galerií Entrance do konce roku.
Kde bereš inspiraci? Máš oblíbené umělce a umělkyně?
Inspiraci hledám v tradicích, starých kulturách a symbolech a jejich nových možnostech a významů pro současnost. Vycházím z literárního historismu a také pozorování věcí, situací a lidí kolem mě. Nepracuji ale s analýzou, je mi vlastní práce na základě aktuálního prožitku, ze kterého skládám pro mě nový funkční celek. Co se týká umělců, které mám ráda, tak je to Ana Mendieta, kubánská umělkyně-performerka, dále sochařka Anna Hulačová, na ní se mi líbí její řemeslnost a uzavřenost. A také mám ráda mexickou malířku Georgii O'Keefe nebo ráda se podívám na filmy od Tamary Kotevské, Andreje Tarkovského nebo Alfonso Cuaróna.
Sama jsi také organizovala výstavy u sebe doma. Mohla bys to nějak přiblížit?
S kamarádkou Nelou Britaňákovou jsme vedly 4 roky bytovou nezávislou galerii podle DIY filozofie. Uspořádali jsme 26 bytových výstav, které byly v podstatě prezentace prací studentů UMPRUM a AVU, byly to jednodenní akce pod názvem Mladí a neklidní. Tento rok se nám s Nelou podařilo vydat publikaci, jež slouží zároveň jako katalog k výstavám pod nakladatelstvím AVU.
Momentálně děláš produkci v Trafo Gallery. Baví tě a naplňuje tě i tato druhá „manažerská” strana uměleckého světa?
Jsem velmi ráda, že můžu asistovat Blance Čermákové. Baví mě to, jsem zvyklá dělat víc věcí naráz. Konec konců jsem vždy byla manažerkou sama sobě a v Trafo Gallery to funguje skvěle. Moc mě ta práce těší. Připravujeme šest výstav a šest publikací ročně. Což, je skvělé, že ke každé výstavě vzniká kniha a individuální spolupráce jak s grafikem tak samotným umělcem a námi. Galerie je také prodejní, jezdíme tedy na veletrhy, zastupujeme umělce představujeme je i mimo naši galerii, jako třeba na Vienna Contemporary. Do konce října můžete navštívit výstavu Klokaní Tarzan od Michaela Rittsteina. A také teď připravujeme velkou skupinovou výstavu 50 autorů k patnáctiletému založení Trafo Gallery T 9-2-7 Jednota v Rozmanitosti, kterou kurátoruje Petr Vaňous. V příštím roce se můžete těšit na prací Tona Stana nebo Laury Limbourg.
Pohybuješ se i okolo módy nejen jako fotografka ale i jako modelka. Kde se cítíš jistěji - před nebo za objektivem
Spíš se tomu prostředí vyhýbám, v módě nyní spolupracuji už jen výjimečně a to s mými dobrými přáteli, např. s Alešem Hnátkem, pro kterého jsem šla jeho přehlídku v rámci fashion weeku v září. Tento svět mě začal unavovat, chtěla jsem z toho co nejdřív odejít, abych byla za sebe a nebyla k něčemu manipulována. Cítím se tedy určitě líp za objektivem, byť zkušenost v módním světem určitě nelituji, nasbírala jsem spousty zkušeností, které mě formovaly dál a je to mojí součástí, i když si to nerada přiznávám.
