Je nám ctí vám představit další umělkyni z našeho seriálu o ženách v umění. Tentokrát jsme se podívali zblízka na tvorbu multidisciplinární umělkyně a fotografky Taji Spasskové. Taja tvoří na intermediální bázi, pracuje převážně s fotografií, kresbou ale využívá i nové technologie. Mladá umělkyně pochází z běloruského Grodna, 5 let už ale žije a tvoří v Praze. V České republice také umění studovala, konkrétně na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara na ZČU v Plzni.
Tvorba Taji Spasskové je velmi aktuální. Taja umí briskně a trefně reagovat na současnou situaci nejen v místě svého působiště, ale i reflektovat celosvětové dění. Její tvorba je na diváka náročná, byť mnohdy využívá jednoduché nástroje, jakými je analogová fotografie nebo kresba obyčejnou tužkou. Klade mu otázky, nabízí jiný pohled na věci a nabourává naučenou strukturu myšlení.
Jak ses dostala k fotografii? Věděla jsi, že se staneš fotografkou, nebo to byla náhoda?
To, že se budu věnovat umělecké tvorbě bylo pro mě vždy jasné a dost přirozené. Fotografie mě začala zajímat na střední škole, kde jsme měli hodiny základy fotografie. Až později, na základě volné tvorby, přišla poptávka spolupráce ze strany designérů a značek, které můj styl oslovil. Nicméně používám různá média, ne jen fotografii. Cítím se spíš jako multidisciplinární umělkyně, než jako fotografka.
Během prvního lockdownu jsi nafotila skvělou sérii fotek nazvanou „Isolation”, která je bohužel aktuální i dnes. Ačkoliv fotografie mluví samy za sebe, mohla bys tuto sérii prosím více rozvést?
Je to reakce na pandemii a na otázky které vznikly a udály se během tohoto roku. Znovu se potvrdilo jak je stabilita našeho světa iluzorní. Ukazuje se, jak lidstvo je nebo není schopné vzájemně kolaborovat. Což je ale nezbytné například k řešení ekologické krize. Velkým paradoxem je, že jsme všichni autonomní a zároveň na sobě závislí, všechno souvisí se vším. Projekt Isolation zarezonoval, byl hodně publikován, svojí exkluzivní premiéru měl v magazínu i-D.
Dalším z tvých projektů během lockdownu byl „Remote”, kde jsi kombinovala fotografii a digitálně vytvořenou módu. Co tě k tomu vedlo? Plánuješ další intermediální projekty?
Remote vznikl ve spolupráci s digitálním domem módy z Holandska The Fabricant, kde se zabývají digitální módou a rozšířenou realitou. Snaží změnit průmysl a zmenšit negativní ekologicky dopad módní produkce. Během začátku pandemie přišla iniciativa, ve které oslovili tvůrce včetně mě, kde měl každý po svém zpracovat digitální kolekci. Byla to úplně nová zkušenost, výzva jak si vystačit jen s virtuálním světem a s technologiemi. Všechno se odehrálo online a „remote”.
Jaký vliv má na tvojí tvorbu pandemie?
V době prvního lockdownu se zastavila většina pracovních projektů, celá situace byla dost napjatá. Na druhou stranu, jsem měla více času na volnou tvorbu. Využila jsem vzniklý prostor pro zpracování toho co se děje kolem mě. Myslím, že transformovat své emoce a myšlenky do tvorby je velkou silou kreativity. Tak také vznikla série Isolation.
Fotíš pro české značky a lokální návrháře hlavně na analog, což má své nezpochybnitelné kouzlo. Proč ses rozhodla pro tuto techniku?
Na analogu mě baví lehká nepředvídatelnost a „náladovost”. Nicméně, nejsem propagátorem určitého způsobu, směru nebo technologie. Je to pro mě stále jen prostředek. K některým projektům se analog krásně hodí a dokáže maximálně podpořit nápad, pro jiné účely je naopak vhodnější digitál.
Mimo focení se také zabýváš abstraktní kresbou. Používáš hlavně tužku a papír, proč?
Abstraktní kresba je pro mě naprosto přirozený způsob vyjadřování a přemýšlení. Používám především grafické materiály, líbí se mi ta limitovanost prostředku a barevnosti. Je to neustále o hledání a posouvání hranic, o tom, co dokážeš ztvárnit s minimálními prostředky.
Na jakých projektech momentálně pracuješ?
Aktuálně připravuji editoriál, který jsem pojala jako odkaz k surrealismu. Vycházím z obrazu českých umělců Štýrského a Toyen. Zároveň pracuji na sérii pro jeden nově vznikající nezávislý časopis. Editoriál je zaměřený na téma recyklace a udržitelné módy. Také brzy chystám focení kolekce pro šperkařku Elišku Lhotskou. Co se týká volné tvorby, pracuji na sérii abstraktních obrazů Unbalanced, ve které přirovnávám hledání rovnováhy forem k hledání rovnováhy duševní.
Jaký projekt, na kterém jsi pracovala, tě bavil nejvíce? Na který nejvíc vzpomínáš a jsi na něj nejvíce hrdá?
Hodně speciální je pro mě fotografický cyklus realita/iluze/fikce. Tyto fotografie vznikaly v průběhu přibližně 5 let, fungují jako páry snímků, které mezi sebou korespondují a vzájemně se doplňují. Vznikaly v různých zemích, místech a na cestách. Je to snaha ukázat přirozenost toku života. Hledání zacykleného, stále se opakujícího kódu.
Kdo nebo co je tvojí největší inspirací?
Hodně inspirace čerpám z hudby, z denního života, z filosofie, architektury. Fascinují mě materiály, textury, vztah mezi organickým a technologickým. Ale největší inspirací pro mě vždycky byla příroda. Hra světla a stínu, nekonečně monumentální pohledy na poušť, hory a oceán.
Taji umění bylo k vidění v prestižních institucích umění jak v České republice, tak v zahraničí, např. v pražském DOXu a Galerii NoD, v HAZE Gallery v Berlíně, na mezinárodním bienále portrétní fotografie INTERBIFEP v Bosně a Herzegovině, dále pak v Itálii a na Slovensku. Její tvorba byla publikovaná v zahraničních magazínech jako je i-D Magazine, Phase, CAP740522, L’Œil de Photographie Magazine, MUSÉE MAGAZINE nebo 號外 City Magazine a další.
