Láska, která krvácí
Zatracená krvavá láska je upocený, špinavý a krvavý film, který se vyžívá ve své vlastní zvrácenosti. Jedná se o druhý celovečerní počin britské režisérky Rose Glass, který je zasazen do maloměstské Ameriky na konci osmdesátých let. Neo-noirový kriminální thriller sleduje Lou (Kristen Stewart), rozmrzelou zaměstnankyni posilovny, jejíž hlavní životní starostí je její sestra Beth, která je v násilnickém vztahu; její oplzlý protějšek hraje až moc přesvědčivě Dave Franco, který talent na obscénní role zřejmě sdílí se svým bratrem. Lou ve fitku potká kulturistku Jackie (Katy O'Brian), která má po odchodu od rodiny namířeno na kulturistickou soutěž. Poté, co se do sebe bezhlavě zamilují (do bodu vzájemné posedlosti), Lou začne svou milenku, v níž už tak doutná násilí, pumpovat steroidy. Jiskřící románek se ale brzo zamotá do pavučiny kriminální rodiny.
Film si bere na paškál často spíš maskulinní téma pomsty a vypráví ho z ženského queer pohledu. Režisérka filmu Glass pro vlastnosti svých hrdinek sáhla ale i mimo mantinely „ženskosti“ a dovolila jim existovat se všemi složitostmi, které jsou obvykle přiznávány jejich mužským protějškům. „Neustále sledujeme filmy o ženách, které vítězí nad utlačovatelskými silami, protože jsme nějak eticky nebo morálně nadřazené,“ řekla Kristen Stewart časopisu Rolling Stone. Na to se tady nehraje. Psychopati tu nejsou jen dvě hlavní mužské postavy, ale i Jackie, která má stejný problém se vztekem jako postava Franca. A také Lou, která vyznává své milence lásku, i když kolem její hlavy proletěly asi tři kulky z pistole, kterou na ni namířila sama Jackie.
Nová vlna gay cinema
Dnešnímu queer cinema se daří odklonit od potřeby vyprávět queer příběhy striktně skrz bolest, nepřijetí a tragično. To samozřejmě dává smysl v dobových filmech, jako je třeba My Policeman, ale v dnešním kontextu západní společnosti je zapotřebí opačný, odlehčenější přístup, kterého jsme v posledních několika letech stále častěji svědky. Sexuální orientace postav je už daleko míň zobrazována jako určitá abnormalita, špinavé tajemství, kolem kterého je třeba soustředit celý děj. Tato relativně nová vlna výrazně méně moralizuje a nechává queer postavy na plátně nenuceně existovat, nebojí se amorálního humoru a zápletku, pokud nejde vyloženě o romantický příběh, hledá jinde. Důkazem jsou právě snímky jako Zatracená krvavá láska, road movie Drive-Away Dolls nebo středoškolská komedie Holky bez zábran, kteréstaví do středu dění queer postavy, aniž by na jejich sexuální orientaci postavily celou jejich identitu.
Tenhle nenápadný posun ve světě filmu je důležitý především proto, že se queer příběhy nevypráví už jen kvůli zviditelnění nebo vydolování empatie z divákova srdce. Vypráví se s plnou komplexností, humorem, lidskostí a respektem k faktu, že ne každý queer člověk má stejnou žitou zkušenost.
Éra atletických romancí
Zatracená krvavá láska je vizuálně dost povedený film. A to nejen proto, že můžete skoro dvě hodiny sledovat Kristen Stewart, která vypadá, jako kdyby rok nespala (i když ona a její herecký výkon je velký důvod, proč jsem po celou dobu promítání seděla jako přikovaná). Film svou vizuální stránkou místy připomíná další novinku, která před pár měsíci obletěla internet: Challengers od režiséra Luca Guadagnina. Ten je důležitou osobou ve světě queer cinema, daroval nám totiž dnes už kultovní film Call Me by Your Name. Queer tématiku vnesl i do Rivalů, tam se ale pohybovala mezi řádky a zůstala nevyslovená. Zatracená krvavá láska se s Rivaly potkává ve zvrácenosti, touze, podmanivosti a vášni pro nevídaně detailní eroticky laděné záběry na zpocená těla. Obojí je svým způsobem zasazeno do prostředí sportu, u obou filmů je fyzično (tenis nebo vraždění)účelnou metaforou pro emoční zmatení hlavních postav.
Zatímco Rivalové se drží v mantinelech psychologického thrilleru,Zatracená krvavá láska nestydatě koketuje s žánrem body horroru. Nebojí se absurdity, přiznává jí, a dokonce se do ní plně ponoří v surrealistickém groteskním konci, který imituje Neuvěřitelného Hulka. Režisérka filmu Rose Glass moc dobře věděla, že film přirovnání Jackie k Hulkovi nemine, tak proč to neudělat podle vlastních podmínek? Kromě toho se jí ale podařilo natočit znepokojující, psychedelický film, který může chvílemi působit katarzně a úspěšně utíká mainstreamu.
Zdroj: The Guardian, Rolling Stone, The Cut
