Svoboda devadesátek
Svobodu volby bereme dnes jako samozřejmost. Naopak, mnozí z nás cítí, že máme přespříliš možností. Většinu aspektů našeho života preferujeme řešit jako multiple choice otázku. Fenomény situationshipu a sexuální fluidity, ale i práce na volné noze a stovky otevřených záložek v prohlížeči, to jen potvrzují. Milujeme mít výběr, samotná volba už bývá těžší. Tato svoboda tu nebyla vždycky a ani dnes není pro každého stoprocentní.
Lesbian chic byla krátkou epizodou v historii pop-kultury a módy. V roce 1993 jí odstartovala textařka-zpěvačka k.d. lang, jejíž album Ingenue (Naivka) se přes noc stalo platinovým a katapultovalo ji mezi superhvězdy. Objevila se na obálce New York Times v pro ni typickém pánském obleku, s krátkými vlasy, pohledem přímo do objektivu a rukou pod bradou. Titulek na obálce zněl Lesbian chic. V té době se na obálkách velkých magazínů lesby objevovaly jen zřídka, a pokud ano, nikdy s titulkou, která hovoří o jejich sexuální orientaci.
Začátky lesbian chic
O rok později se zpěvačka lang objevila na obálce magazínu Vanity Fair spolu s ikonou módních mol devadesátek, Cindy Crawford. Nestály vedle se sebe jen tak – Crawford, oblečená v černých plavkách a kotníčkových botách na podpatku, drží v ruce holící břitvu a holí lang, která má na sobě pánskou vestu, kravatu a kalhoty. V té době nešlo jen o fashion statement; šlo o něco víc – o něco, co bylo na svou dobu velmi vzácné.
V následujících letech byly lesbičky všude; v amerických médiích a popkultuře, na obálkách významných magazínů, vystupovaly jako moderátorky v kabelových televizích, dostávaly hlavní role ve filmech a byly často ve společnosti těch nejsledovanějších celebrit. Ve filmech dostávaly role, kde sexuální orientace hrála klíčovou roli a figurovala v příběhu, jako například ve snímcích Malá ryba, také ryba (1994), Past (1996) a Vždyť jsem roztleskávačka (1999). Modelka Jenny Shimizu, která svou sexuální orientaci také neskrývala, se objevila v kampaních velkých módních domů, jako třeba Calvin Klein, a byla známá svými nočními tahy s Angelinou Jolie a Madonnou. A v roce 2023, Ellen DeGeneres hrdě moderuje jeden z největších denních televizních programů.
Vítr se obrátil. Najednou bylo stylové být lesba. Nejen stylové, ale chic. Lesbian chic. Byl to určitý vzhled, hnutí a historický moment. A vše začalo estetikou.
Estetika, která nás definuje i zastírá
Základem lesbian chic looku je těsně přiléhavé oblečení, byznys lookv neutrálních tónech, kterému dominuje ta nejžádanější designérská kabelka. Lesbian chic šatník se postavil zcela proti baggy, androgynnímu stylu oblékání, který nosilo lesbické anti-fashion hnutí v sedmdesátkách. Lesbian chic žena je pečlivě upravená, pracuje ve velmi dobře placeném korporátním zaměstnání a vede kosmopolitní život, vzdálený od tehdejšího stigmatizujícího termínu "ošklivé lesby". Být lesbian chic znamenalo obléct se natolik mužně, aby bylo naprosto jasné, že jste lesba, ale zároveň dostatečně žensky, abyste stále zapadla do heteronormativního světa.
Alespoň tak byly lesbičky prezentovány ve filmech, televizi a editoriálech magazínů. V reálném životě to však vypadalo jinak. Podle Elenaor Medhurst, historičky lesbické módy a autorky knihy Nehodící: Historie lesbické módy, hnutí Lesbian Chic záleželo především na zvýšení povědomí o těch "akceptovatelných" aspektech lesbického stylu a kultury, zatímco ignorovalo méně okouzlující realitu. Co začalo jako androgynie, s obleky a krátkými vlasy, se velmi rychle proměnilo v lesbickou "girlboss" estetiku – power suits s více ženským střihem a o něco delšími vlasy. Mužsky vypadající ženy; jako Lang a Shimizu, nahradily tradičně "ženské" ženy, jako modelka Tasha Tilberg a scénáristka a herečka Guienevere Turner, která se proslavila jako modelka značky Versace a napsala filmy jako Malá ryba, také ryba (1996) a American Psycho (2000). V některých případech ženy, které propagovaly lesbian chic, ani lesbičkami nebyli. Nelze si nevzpomenout na Mirandu ze Sexu ve městě, jejíž estetika v první sérii byla silně lesbian chic.
Nebyla to jen o sexuální orientace, která byla kvůli lesbian estetice otevřená špatné interpretaci. Lesbian chic také zastírala realitu lesbiček, které nemohly otevřeně mluvit o své sexuální orientaci a často jí musely skrývat. Kvůli své orientaci ztrácely práci, podporu rodiny a čelily kritice a obtěžování. Lesbian chic sloužila především k potěšení heterosexuální většiny a přehlížela skutečné problémy lesbiček.
Být vidět, je lepší než být neviditelný
Lesbian chic určitě zvýšila povědomí o gay ženách, které byly v médiích téměř neviditelné. Ve své knize Gay TV a Hetero Amerika Ron Becker psal o lesbian chic jako o momentu, který signalizoval změnu společenského klimatu, kdy heterosexuální lidé začali přemýšlet jinak o homosexuálech. Možná to je právě ta lekce, kterou nám lesbian chic dala; to, co nosíme, ovlivňuje, jak o nás lidé přemýšlí. A jakmile nás cokoliv limituje v našem osobním stylu, ať už jsme to my sami nebo okolí, uzavíráme tím mysl ostatním. Projevování sexuální orientace skrze oblečení by mělo být možné pro všechny, bez limitů, protože jedině tak budeme opravdu svobodní.
Zdroje: Autorský článek, Highsnobiety
