„Já nepotřebuji být šťastná. Štěstí je stav hysterie, je to stav nevyrovnanosti. Já chci být hlavně klidná. To ale taky nejsem,“ svěřuje se ve filmu svérázná čtyřicátnice Lenka (Simona Babčáková) své kamarádce z fakulty. Dosud spokojená Iva (Eva Vrbková) její filozofii brzy pochopí v celé šíři – aniž by to tušila, sama nemá žádný důvod ke štěstí ani ke klidu. Přitom se jí teď všechno jeví idylicky: je se svým manželem, špičkovým manažerem Liborem (Igor Chmela), a jejich dvěma dětmi na pohodovém výletě na jižní Moravě. V kraji, z něhož oba pocházejí, společně prolézají skanzeny, stanují v lese a navštěvují staré známé. Nikomu z nich nevadí, že jim za výfukem auta občas bliknou policejní majáky a Liborovi se orosí čelo pokaždé, když u krajnice spatří vůz s nápisem Pomáhat a chránit. Otec rodiny vzal totiž své blízké na neplánovaný road trip jen proto, aby si je ještě naposledy užil, než ho soud pošle sedět za finanční podvody.
Civilně natočený snímek je další v řadě, v němž se režisér Robert Sedláček (Muži v říji, Největší z Čechů) zblízka trefuje do českých neduhů. Tentokrát si posvítil na tunely, kudy nepovšimnutě protékají miliardy, a každý podnikatel je buď Kožený, Krejčí, nebo křivák od kosti. Přesto ve vás (anti)hrdina Libor vzbudí sympatie a do poslední minuty budete doufat, že se poutům vyhne. Od tunelářů z Baham ho totiž odlišují úvahy, které mu během útěku před rukou zákona víří hlavou. Jestli je zlý člověk a jestli by to samé udělal znovu, když mu špinavě vydělané peníze pomohly zabezpečit rodinu. Ať si to však přepočítává horem nebo dolem, pořád mu vychází jedno – že mu rodina vždycky bude stát za všechny oběti a bez ženy a dětí by ho nehřálo ani to bahamské slunce.
Rodina je zkrátka základ státu (i když prohnilého), stejně jako je herecké obsazení základem dobrého filmu. Igor Chmela je v roli introvertního, morálně rozeklaného hrdiny nesmírně přesvědčivý, pozadu za ním nezůstávají ani neproniknutelná Iva v podání Evy Vrbkové a komická Simona Babčáková. K tomu připočítejte řadu hořce humorných scén, dobře napsané dialogy, podmanivou hudbu a ‚světový‘ vizuál a vyjde vám, že se Robert Sedláček zařadil mezi spolehlivý základ české kinematografie.
