„Jenom naprostý blázen by nechtěl žít v Paříži,“ říká během vlahé letní Půlnoci v Paříži postava Marion Cotillard, zatímco schází ze schodů v ulici Chevalier de la Barre, na tvář jí měkce dopadá světlo z pouličních lamp a z dálky k ní doléhají komplikované jazzové melodie. Říká se jí to o to snáz, že žije ve dvacátých letech, kdy celá Paříž tančila charleston, chodila v prvních modelech Coco Chanel a Jeanne Lanvin, z gramofonů hrály humorné písně Colea Portera a v jednom bytě se nad lahví absintu scházeli Picasso, Hemingway, Matisse, Gertrude Stein a Francis Scott Fitzgerald. V téhle generaci by se chtěl ztratit také spisovatel Gil (Owen Wilson), jenže ke své smůle trčí v nudné současnosti. Zatímco jeho věčně nervní snoubenka Inez (Rachel McAdams) a její úzkoprsí rodičové vybírají v pařížských obchodech dečky a houpací křesla, on sní o životě jinde a jindy. A město jeho přáním vyjde vstříc. Půlnoc v Paříži má totiž, minimálně v Allenově filmu, daleko magičtější auru než jakékoli jiné místo v jakékoli jiné denní době – dějí se v ní zázraky a plní přání.
Patron filmových neurotiků Woody Allen se ve svém nejnovějším snímku účinně a s vypočítanou přesností pustil do útoku na divácké sympatie – jako kulisu zvolil jednu z nejbáječnějších metropolí na světě, celá polovina se odehrává v bohémských dvacátých letech a na plátně defiluje skvostné obsazení – kromě zmiňované Marion a Rachel McAdams se ve vedlejší roli objevuje třeba první dáma Francie Carla Bruni-Sarkozy, ‚titaniková‘ Kathy Bates nebo netradičně komický Adrien Brody. Že se pořekadlo o starých zlatých časech dá vztáhnout i na módu, vám připomene filmová přehlídka kouzelných charlestonových šatů, rukaviček, elegantních držáků na cigarety a chic mikád schovaných pod klobouky se síťkami.
„Na budoucnosti je nejpodivuhodnější představa, že se v ní na naši dobu bude vzpomínat jako na staré zlaté časy,“ tvrdil sám Ernest Hemingway a Woody Allen mu mocně přitakává. Nevadí, že všechny postavy ve filmu tak nějak znějí, jako kdyby mluvil jejich ústy. Po skončení titulků pocítíte nutkavou chuť následovat volání galského kohouta. Protože jenom naprostý blázen by nechtěl žít v Paříži.
