Po zhlédnutí Vejdělkovy příjemné, sympatické a hořkosladké komedie o Ženách v pokušení vycházelo loni z kina plno žen v naději. Doufaly, že s toutéž moudrostí, laskavostí a humorem, s jakým film nahlédl pod kůži jim, se Jiří Vejdělek později podívá na chloupek mužům. To se režiséru, producentu a scenáristovi sice podruhé nepodařilo, rozhodně se však nemusí obávat o malý ‚vejdělek‘ – Muži v naději totiž diváky neodolatelně lákají do dobře nastražené pasti.
Hlavní vábničkou snímku je dvojice Jiří Macháček a Bolek Polívka, kteří se v rolích zetě a tchána pravidelně scházejí u domácího stolu a nad ním louskají věčnou záhadu žen, vztahů a sexu. Donchuánský taxikář Rudolf (Bolek Polívka) svému ňoumovitému zeťovi neustále podsouvá, že nevěra navrací zdraví nudou stiženému manželství. Ví, o čem mluví, své vlastní ženě (Simona Stašová) zahýbá s každou druhou sukní. Zeťova morálka se definitivně nalomí v kulečníkovém baru, kde jej nad zeleným suknem svede slovenská femme fatale Šarlota (Éva Vica Kerekes). Kráska, jejíž dekolt se dme výš než Tatry, tak uvede do pohybu kolotoč událostí, z nichž některé jsou dramatické, jiné vtipné, ale nikdy nevycházejí dobře pro Jiřího Macháčka.
Poselství artikulované Simonou Stašovou, že nezáleží, za kým muž létá, když se poslušně vrací domů, by mohlo leckoho pobouřit. Ovšem jen tehdy, berou-li se Muži v naději vážně – a to by zásadně neměli. S vypnutou hlavou si užijte spolehlivě fungující humor a vybroušené dialogy, v nichž postavy předvádějí mistrný slovní šerm. Film na bedrech drží legrační Jiří Macháček, který se tu schovává pod stolem, aby jinde zase utíkal oknem, a kouzelný Bolek Polívka, jehož vysvětlení, jak se v ložnici jezdí na autopilota, má šanci zlidovět.
Snímek se místy drží hodně na povrchu a zápletka se občas křečovitě vine podivnými kličkami. Ale co bychom m(M)užům neodpustili.
