Vpravdě gallianovským kouskem se dánský filmový přízrak Lars von Trier uvedl na letošním festivalu v Cannes: na tiskové konferenci vyjádřil ‚jisté pochopení pro Hitlera‘ a v následné ironii se pasoval na nacistu. Otec šokujícího Antikrista a jeden z nejslavnějších současných evropských filmařů trpí hraniční hladinou cynismu v krvi, svými snímky se léčí z těžkých depresí a k postavám přistupuje s macešskou krutostí. U málokterých jiných režisérů však můžete vsadit blahniky na to, že vám přichystají tak vtahující a nezapomenutelnou podívanou.
Stejně mocný je i von Trierův poslední kousek, katastrofický thriller Melancholia. Název filmu odráží nejen stav mysli hlavní hrdinky, ale i jméno nebeského tělesa: v režisérově galaxii je Melancholia názvem planety, která se nevyhnutelně řítí k Zemi. Blížící se zničení světa zapadá do duševního rozpoložení mladé nevěsty Justine (Kirsten Dunst), jejíž radost z vdávání kazí deprese a otřesná předtucha. Ani hrdinčina klidná sestra Claire (Charlotte Gainsbourg) nedokáže zmírnit její trápení – přitom díky svému manželovi-astronomovi vnímá stín zkázy světa snad ještě palčivěji.
Režisér připravil úchvatnou předehru k blížící se vesmírné i psychologické apokalypse, jejíž hrozivost podtrhuje hudba Richarda Wagnera. Všichni herci hrají doslova jako o život a Kirsten Dunst překvapuje přesvědčivostí své temné stránky. Mysteriózní nálada film obklopuje hustě jako mlha a precizně gradovaná atmosféra vás dovede k dechberoucímu konci.
