Pokud stále lomíte rukama nad nešťastným způsobem tohoto léta, vězte, že na německém pobřeží omývaném Severním mořem nevládne klima o nic příznivější. Rozhodně ne v dramatu Lůno maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa, kde se bezútěšnou přílivovou krajinou prohání chladný a syrový vítr a den má i v poledne barvu jako ze starého vlámského obrazu. V téhle úzkostné atmosféře se odehrává jeden ze zřejmě nejpodivnějších romantických příběhů, jaké kdy filmové plátno vyprávělo. Mladá a krásná Rebecca (Eva Green) je vášnivě zamilovaná do své lásky z dětství, pohledného Thomase (Matt Smith). O společnou budoucnost však dvojici okrade tragická nehoda, při níž milenec zahyne. Zdrcená hrdinka, pro kterou je život bez Thomase nesnesitelný, se jednoho dne rozhodne pro zdánlivě šílený způsob, jak svou lásku přivést zpět – oplodní se vzorkem jeho DNA, porodí Thomasův klon a vychová jej jako vlastního syna. Jak chlapec dospívá do podoby muže, kterého Rebecca milovala, sváří se v hrdinčině nitru mateřské instinkty, spalující touha, žárlivost a výčitky svědomí za někdejší rozhodnutí, jehož důsledky v nejmenším nedomyslela.
Lůno od začátku do konce obklopuje znepokojivý klid, atmosféra naprostého bezčasí, kterou jako by si režisér vypůjčil z úplně jiné reality. Táhlé záběry znázorňují kontrast mezi rozlehlými plážemi a klaustrofobickou bublinou, v níž ústřední dvojice lapá po dechu. Meditativní tempo vyprávění však nebrání tomu, aby jednotlivé výjevy spojovalo neuvěřitelné napětí – a jakkoli bizarně vám teď snímek může připadat, je Lůno velmi vkusnou podívanou o ztracené lásce a neuvěřitelných dálkách, jež jsou lidé schopni ujít, aby ji získali zpět.
