Kdyby si bratři Lumièrové pospíšili se svým kinematografem o několik desítek let, byla by tehdejší filmová adaptace knihy Charlotty Brontëové nejspíš dost podobná té, jakou letos natočil Cary Fukunaga. Drama z dílny mladého amerického režiséra se chová, jako kdyby nikdy neexistovala žádná přepracování románů z viktoriánské doby, jejich satiry a moderní parafráze. Tahle Jana Eyrová je čistá, těžká a syrově dobová. Obraz je vykoupaný v mlze a tmavých barvách, dlouhé panoramatické záběry vypadají jako z pohlednice a děj se posouvá jen velmi pomalu. Na panenkovsky krásné Mie Wasikowské, která hrdinku ztvárnila, není vidět stopa nalíčení, nosí staromódní účesy, prosté šaty s přísně staženým hrudníkem a v noci okouzlí muže svých snů v těžké neforemné košili. Tím víc ovšem vyniká její čistý a nefalešný půvab, jímž oplývala knižní hrdinka.
Už během prvního záběru, kdy Mia alias Jana Eyrová v slzách a dešti utíká zachmuřeným vřesovištěm, přistane v sále lano, kterým si vás hrdinka emočně upoutá na celý zbytek filmu. Celý příběh pak zpětně sledujeme jejíma očima – od ústrků, které Jana snášela v rodině své zákeřné tety, přes přísný režim v dívčí škole až do chvíle, kdy Jana nastupuje na místo vychovatelky v sídle Thornfield pana Rochestera (šarmantní Michael Fassbender). Toho svou neposkvrněnou duší, bystrou hlavou a průzračnýma očima okouzlí natolik, že ji brzy bude chtít jen pro sebe. Na půdě svého domu však schovává šokující tajemství, které ho může Janinu lásku stát nadobro…
Přestože kniha vznikla v době pozdního romantismu, nevyvolávají trudné osudy hlavní hrdinky laciný sentiment. Kromě dokonale vybraného obsazení (výborná Judi Dench v roli hospodyně thornfieldského sídla) film nabízí nádherně sychravou atmosféru, místy až hororové napětí a nepodbízivou romantiku, která vás přesto chytí za srdce. Paní Brontëová by byla spokojená.
