Když byla malá, myslela si, že už bude v této době vdaná a kolem ní a jejího manžela budou pobíhat tři ratolesti. Přesto byla dokumentaristka Jana Počtová dlouhou dobu sama – a kolem sebe měla přátele, kteří si procházeli tímtéž. „Moje kamarádky byly milé, krásné, úspěšné a inteligentní ženy, a přesto neměly muže. Mí přátelé byli chytří, milí, s nastartovanou kariérou, a přesto neměli ženy. Tak dlouho jsem přemýšlela, čím to je, až vznikl námět a o pět let později i celovečerní film,“ říká sympatická filmařka, která věří, že štěstí k člověku nepřijde až s partnerem.
K. H.: Bylo tvoje singlovství dobrovolné?
J. P.: Bylo i nebylo. Někdy nastalo období, kdy jsem byla spokojená, na druhou stranu mi celkem často někdo chyběl. Nechtěla jsem ale vstupovat do vztahu jen proto, abych nebyla sama… Takže jsem se dobrovolně rozhodla, že počkám.
K. H.: Co bys na základě vlastní zkušenosti poradila ženám, které jsou teď ve stejné situaci, v jaké jsi byla ty?
J. P.: Nechci úplně dávat rady do života. Můžu jen říct, co jsem dělala já. Já bych ženám doporučila, ať se zaměří na sebe. Ať pracují na tom, aby byly lepší a silnější a soběstačné i bez muže. Pokud se ony samy budou cítit dobře, přijde i to ostatní, a když ne, stále mají samy sebe a svůj život. Ten je nejpodstatnější. A hlavně – člověka ve slabší chvíli sice snadno zmůže osamělost, ale je důležité mít na paměti, že nic není tak horké a situace se může v každém okamžiku úplně obrátit.
K. H.: Teď, když jsi zadaná, chybí ti něco z toho, na co sis zvykla, když jsi byla singl?
J. P.: Přijde mi, že lidský život se řídí zákonem věčné nespokojenosti. Vztah můj život rozhodně nevyřešil, vždycky je za co bojovat. Když jsem byla singl, byla jsem ostražitější. Měla jsem hodně času na sebe a na práci, které jsem udělala opravdu spoustu. Ne že bych teď nepracovala, ale s partnerem po boku se daleko snáze odpočívá. (smích) Jinak nemohu říct, že by se pro mě něco zásadního změnilo. Mám velmi otevřený a svobodný vztah. V žádném případě mě v ničem neomezuje.
K. H.: Čím to je, že tolik krásných, mladých a úspěšných slečen nemůže najít toho pravého? To se ti praví už zadali?
J. P.: Lidé dnes zakládají rodiny zhruba ve třiceti letech, kdy už jsou de facto hotovými lidmi. Dlouho žili sami, zvykli si na své stereotypy. Mají už vybudované vlastní sítě přátel, koníčků a možností. A když už to vydrželi tak dlouho, nebudou přeci slevovat. Čím víc stárnou, tím větší individuality z nich jsou – a taková individualita se pak hůř páruje s jinou individualitou. Je to zajímavý úkaz. Mýtus ženy, která dřív potřebovala muže, aby přežila a okolí se na ni nekoukalo divně, už padl. A navíc, mnoho lidí – a co si budeme povídat, hlavně žen – hledá přelud, prince na bílém koni. Ten už ve třiceti nepřijede. Muži jsou stále stejní, jen my už chceme víc.
K. H.: Chceš říct, že jedinou šancí, jak si po třiceti někoho najít, je slevit ze svých nároků?
J. P.: Nesmíme se na vztah koukat jako na metu, po jejímž překonání se nám vyřeší život. Člověk se musí nejdřív dát do pořádku, být spokojený se svým životem tak, jak je. A toho partnera, který může, a nemusí přijít, už brát jen jako ten příjemný bonus.
K. H.: Proč se fenomén singles rozmohl až v posledních letech?
J. P.: Je to důsledkem jak sociálních, tak ekonomických změn ve společnosti. K nám se kvůli komunistům dostaly hodně pozdě, ale například v Americe už se tomu nikdo nediví. Komunisti podporovali rodinu, protože kdo měl co ztratit, nezlobil. V dnešní době stát formování rodin téměř nijak nepodporuje. Člověk zvedne telefon, a odpoledne má svoji garsonku a bydlí. Lidé už na sobě nejsou závislí po finanční stránce. Každý se sám uživí. Můžeme jít támhle, můžeme dělat tohle… Dnes si člověk ten luxus samoty zkrátka může dovolit. Jestli je to správně, či ne? Kdo ví…
K. H.: Jak se ti povedlo přimět šest lidí, aby ze svého soukromí udělali veřejnou záležitost?
J. P.: V novinách a rádiích jsme vyhlásili takový minikonkurz. Hledala jsem tři ženy a tři muže, přihlásilo se asi šedesát lidí. Podstatné měřítko bylo, aby to byli ‚obyčejní‘ lidé, ne žádné hvězdy, aby byli inteligentní a schopní se souvisle vyjadřovat, a hlavně aby byl každý z nich úplně jiný. Nakonec museli splňovat ona měřítka singles: věk nad třicet let, samostatné bydlení a finanční nezávislost. Podmínkou byla samozřejmě otevřenost a podstatnou roli hrály i moje sympatie. Naštěstí se mi intuice při výběru vyplatila a nemám pocit, že by mi respondenti něco podstatného zatajovali. Navíc jsem s nimi na oplátku sdílela i já svůj život. To možná také pomohlo.
K. H.: Jeden z protagonistů tvého dokumentu říká, že ho máloco odradí tolik, jako když na ženě vidí, že někoho hledá. Jak se ale taková věc dá maskovat?
J. P.: Podle mého se maskovat nedá. Musí se jen počkat, až to přejde. V životě jsou různá období – někdy někoho zoufale hledáte a je to na vás vidět, o pár měsíců později může být všechno jinak. A navíc – kde je psáno, že nemůžete někoho potkat v obou obdobích? I ta druhá strana si prochází stejnými fázemi.
K. H.: Máš po skončení natáčení ještě nutkání hlídat, jak se jejich životy vyvíjejí?
J. P.: Jsme ve styku, ale nijak je nehlídám. Jsem jim vděčná za to, co pro mě a pro film udělali. Bez nich by film nebyl. Respektuju jejich soukromí a už víc nevyzvídám.
K. H.: Pracuješ už na něčem novém?
J. P.: Ráda bych pokračovala v tématech osobních nebo mezilidských vztahů. Jestli jsem v něčem silná, tak v tom, že točím, co žiji. A snažím se žít naplno, takže témat je kolem mě mnoho.
Generace singles běží v kinech Aero, Mat a Bio Oko. Od 25. srpna pak dokument najdete v programu televizní stanice HBO, v jejíž produkci snímek vznikl. Data a časy promítání ve všech českých městech najdete na oficiálních stránkách filmu.
O Janě Počtové
Absolvovala dokumentární tvorbu na pražské FAMU, ještě během studií spolupracovala s Českou televizí na sérii Příběhy slavných. Natočila několik dokumentů, které byly s úspěchem uvedeny na přehlídkách Jeden svět, Academia Film Olomouc a na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Je jí třicet let, pět let si procházela různými polovztahy a nevztahy a teď se už rok počítá mezi zadané.
