Sednete si do kina, začne film a vy čekáte, že to bude další „typická Helena Třeštíková“, tedy další víceméně tragický příběh s koncem, který nedává příliš velkou naději. Stačí si vzpomenout na feťačku Katku, recidivistu Reného nebo nebohou Marcelu. Kvalita všech zmíněných (a vlastně i všech nezmíněných) Heleniných filmů je absolutně nezpochybnitelná, o tom diskutovat netřeba, ale Mallory má ve srovnání s nimi přece jen něco navíc. Právě tu naději.
S Mallory Neradovou se setkáváme ve chvíli, kdy drogy (jak sama říká, vyzkoušela všechny možné a skončila až u heroinu) jsou v jejím životě už minulostí. Teď nastává v jejím životě další boj. Boj s vlastním osudem a jeho nepřízní, boj o lepší osud. Život se s ní totiž rozhodně nemazlí. Bydlí v autě, její syn Kryštof nežije s ní, ale ve výchovném ústavu, a přitahuje muže, které se ideálu silnějšího pohlaví nepřibližují ani ve svých nejlepších okamžicích.
Jiný by se po prvních třech nezdarech navždy zhroutil, Mallory ani náhodou. Sice nevíte, kde na to všechno bere sílu, ale ona pokaždé statečně vstane a jde dál. I když vůbec neví, jestli jí to tentokrát vyjde. Ale celé kino jí drží úpěnlivě palce a doufá spolu s ní. A to je na celé Mallory to nejlepší. Naděje žije! A to nejen v životě této statečné ženy, ale i ta jiná. Naděje v další existenci dobrého českého dokumentu, na který se nevyplatí čekat v televizi, ale jít na něj do kina. Takže díky, Mallory, díky, Heleno!
Ještě předtím, než na Mallory, která před dvěma týdny vyhrála soutěž dokumentů na festivalu v Karlových Varech a jíž je ELLE mediálním partnerem, vyrazíte, připomeňte si v galerii jiné filmy Heleny Třeštíkové.
