Dubaj, to nejsou pouze odlesky mrakodrapů, pozlátka a luxusních značek. Je to jedinečné multikulturní místo, kde se střetávají národy, a hlavně jde o výjimečný prostor bez předsudků, kde má každý umělec možnost prezentovat svůj originální narativ. A to nejen díky každoročnímu svátku umění - festivalu Art Dubai, který jsme letos navštívili, abychom pro vás načerpali atmosféru a vyzpovídali jednu z vystavujících umělkyň Setareh Shahbazi. Ona byla však pouze třešničkou na abstraktním dortu, jež jako sladká tečka zakončil naši pouť v rámci toho nejlepšího, co může nabídnout současná scéna moderního umění z Dálného východu, Asie a Afriky. Tento jedinečný festival spojuje již přes 14 let 90 galerií z více než 40 zemí světa a pokud budete mít cestu do Dubaje, rozhodně doporučujeme jeho návštěvu. Pojďme se teď ale zaměřit na zajímavý příběh Setareh Shahbazi a její pojetí umění i světa kolem...
Pocházíte z velice umělecké rodiny. Dokážete si představit, že byste se věnovala něčemu jinému než umění?
Vyrůstala jsem v Iránu koncem 70. a na počátků 80. let během politických nepokojů. Právě politika a osobní/kolektivní trauma měly velký dopad na tvůrčí vlivy, které prošly mou rodinou. Dokáži si upřímně představit spoustu věcí a umění je opravdu široký pojem. Dává prostor mnoha aktivitám a kreativním přístupům ke zpracování potřeb či zkušeností.
Bylo obtížné vyrůstat v Teheránu v těchto nestabilních dobách?
Ano i ne. Jiný život jsem neznala, stejně jako mnoho lidí kolem mě. Mám i sladké vzpomínky na komunitu dětí a teenagerů, mezi kterou jsem se pohybovala. A milující dospělí se snažili ze všech sil, aby pro nás vše zjednodušili a udělali zábavnější - navzdory komplikovaným okolnostem.
Čerpáte z této doby inspiraci?
Reflexe, vzpomínky, popraskané záblesky a rozbité archivy – to vše hraje v mém díle značnou roli. V tom, na čem pracuji dnes, se odráží i čas a místo, kde jsem trávila dětství. Ovšem toto období nemá nikterak větší váhu než další prostory, které jsem zažila od té doby.
Hrálo někdy nějakou roli, že jste umělkyně z Íránu a žena?
Nikdy nevím, jak mám na tuto otázku odpovědět. Jaké je to být ženskou umělkyní? Jaké je to být jakoukoliv osobou nyní v Íránu? Jaké je to být umělkyní vůbec? Tyto myšlenky jsou velice komplexní na tolika různých úrovních. Já jsem strávila většinu svého života v Berlíně v Německu, kam se moje rodina přestěhovala, když mi bylo sedm let, takže má situace je značně odlišná a nevím, jestli jsem správná osoba, která by měla odpovídat na tuto otázku.
Myslíte si, že se v zemi situace žen všeobecně zlepšuje či naopak?
Situace je nyní v Íránu a v celém regionu obecně velmi frustrující, komplikovaná a obtížná. Přidejte k tomu pandemii během masivní hospodářské krize a pokuste se vytvořit prostor pro ženské otázky... Přesto vznikají nová dámská hnutí, a dokonce i debata o #MeToo se v posledních letech prosadila prostřednictvím kanálů sociálních médií. Ale zbývá ještě dlouhá cesta.
Jak se vám žije v Německu?
Moje rodina se přestěhovala do Německa, když jsem byla ještě dítě. Po více či méně úspěšném, ale zcela bezhlavém a bezduchém integračním procesu do německé společnosti jsem se přestěhovala do Karlsruhe, ještě menšího města, abych zde studovala scénografii a později vizuální umění. Nebylo to nijak zvlášť rozmanité prostředí a než jsem ho opustila, cítila jsem velké nutkání opustit Německo zcela. Naštěstí jsem získala místo v postgraduálním rezidenčním programu v Libanonu v roce 2003, kde jsem pár let žila. Tato zkušenost měla masivní dopad na má rozhodnutí. Když jsem se v roce 2013 odstěhovala do Berlína, shromáždila se zde velká skupina mých přátel a kolegů, které jsem potkala v Bejrútu, Teheránu i v Káhiře... Dnes mám pocit, že se nacházím ve velmi plodné společnosti, a to mi pomáhá opět sladit můj život s Německem.
Ve svém umění se zaměřujete na mikronarativy a porovnání. Myslíte, že podvědomě porovnáváte rozdílné světy, ve kterých jste žila?
Určitě. Zkušenost s dlouhodobým životem na různých místech, s různým kontextem jistě mění perspektivu a ovlivňuje i způsob, kterým zpracovávám témata a příběhy...
Co vás zprvu lákalo k vizuálnímu umění jako k médiu?
Potřeba a nutnost oslovit a komunikovat nad rámec verbálního a teoretického jazyka. Určité pocity uvnitř mě samé, které nejsem schopna vyjádřit slovy.
Jak velkou hraje roli čas ve vaší práci, když musíte nashromáždit spoustu podkladů, rozhovorů, postřehů, vizuálních poznámek či fotografií, abyste došla k finálnímu dílu?
Sběr materiálů probíhá velice průběžně a přirozeně. Samotný proces hledání toho správného formátu je to, co trvá dlouho. Někdy se stane, že mi materiál leží v ateliéru celé roky, než s ním začnu pracovat. Vždy potřebuji určitou dobu/vzdálenost k tomu, abych mohla reflektovat a přeložit příběhy do nových děl.
Nedávno jste spolu s námi navštívila Art Dubai festival, co jste si na něm užila nejvíce?
Dobu strávenou se skvělými přáteli, večer v etiopské restauraci a nekonečné množství šampaňského...
Jste známá svými komparismy... mohla byste pro nás porovnat svou minulost a přítomnost?
Osmdesátá, devadesátá i nultá léta byla pro. Mne k dospívání velice zvláštní dobou, lehce odtrženou od reality. Výsledkem toho je i mnoho problémů, která stále přetrvávají v současnosti. Budoucnost tedy vypadá jako mnoho práce pro nás pro všechny. Opravdu doufám, že zůstanu v kontaktu s mladší generací a budu s nimi bojovat za lepší zítřky.
Na co se v budoucnu nejvíce těšíte?
Uprostřed všech světových katastrof, které jsou naší realitou, se nyní opravdu těším na to, až se budu moci opět fyzicky setkávat s přáteli. Je třeba myslet, pracovat, bojovat a tančit společně!
