Doba, kdy jsme s Honzou Hřebejkem vymýšleli příběh pro náš další film HOREM PÁDEM, byla pro naši tvůrčí trojici, ještě s Ondřejem Trojanem v roli producenta, šťastným a úspěšným obdobím. PUPENDO zabodovalo u diváků a ŽELARY byly dokonce nominovány na amerického Oscara. Ondřej Trojan se tehdy nechal v nějakém rozhovoru slyšet: „Jít s klukama do filmu vlastně beru jako vnitřní povinnost. Neptám se, jestli chci nebo nechci, ale rovnou – o čem to bude?“ Kdo by něco takového nechtěl slyšet od svého producenta? Zdálo se tehdy, že je každý zvědavý na to, s čím přijdeme příště.
Naše dosavadní pokusy čerpaly ze společné paměti, buď přímo naší, jako tomu bylo u PUPENDA, anebo z paměti rodičů a prarodičů v případě ŠAKALÍCH LET, PELÍŠKŮ, MUSÍME SI POMÁHAT a ŽELAR. Všechny tyhle filmy byly určitým způsobem neseny na opadávající vlně porevoluční euforie, nadšení z možnosti vyprávět o minulosti bez cenzury, skládat ji do nových obrazů, podávat o ní osobně zabarvené svědectví.
V roce 2003 jsme však cítili, jako bychom ve vzpomínkách uvízli, zatímco kolem nás uháněla tryskem nová doba a řítila se nevyzpytatelnými serpentinami, horempádem, jak po horské dráze. Porevoluční euforie ve společnosti opadla, nastoupilo období skepse, „blbé nálady“ a vystřízlivění z toho, kam se společnost ubírala. Pocítili jsme potřebu vyprávět o naší národní povaze současný příběh a vyhnout se nostalgii. Zatoužili jsme realitu ukázat z ostřejšího úhlu pohledu. Kromě samotného dramatu mělo jít i o náš komentář k tomu, co se kolem nás dělo. Měli jsme potřebu střílet do ‚vlastních‘ řad a odhalovat stereotypy, které jsme u sebe i kolem sebe vnímali.
Byli jsme také inspirováni novými způsoby komponování filmových příběhů, které jsme v té době viděli. Zaujala nás hra s příběhovými liniemi a jejich splétáním a propojováním, jako tomu bylo kupříkladu u Stephena Soderberga v jeho filmu Traffic, u pozdních filmů Woodyho Allena, anebo třeba Gonzáleze Iñárritua v jeho filmu Amores Perros. Chtěli jsme si vyzkoušet podobný ‚románový‘ postup – splétání několika příběhů dohromady, které ve výsledku podají výpověď o celku, o stavu společnosti a o lidech v ní žijících. Chtěli jsme ukázat střet kultur a jejich vzájemné srážení v místě, které bylo dlouhá desetiletí obehnáno plotem s ostnatými dráty, a různé podoby strachu z neznámého a nepoznaného.
Pamatuju se, jak pro mne bylo tohle rozhodnutí autorsky osvobozující. Jako bych objevil novou krajinu. Najednou bylo obtížné všechny nápady a pocity do příběhu vměstnat – a je to na tom filmu dnes znát. Obsahuje motivy, které by jistě vystačily na tři celovečerní snímky. Někdo to může vnímat jako chybu. Na druhou stranu je z filmu cítit nová chuť vyprávět, klást si nové otázky, provokovat a zkoušet nové polohy. Od destilace zkušeností předchozích generací, od kronikářství, jsme se v HOREM PÁDEM dostali k aktuálnosti a fabulaci.
S příběhovými liniemi našeho filmu jsme se vydali do nejrůznějších společenských vrstev. Pohybovali jsme se mezi ilegálními migranty a jejich převaděči, důležitá část příběhu se týkala nejtvrdšího jádra fotbalových hooligans, ocitli jsme se v dělnické čtvrti na pražském Žižkově obývané převážně Romy, ale také v restituované vile na Hradčanech, v rodině ctihodného vysokoškolského profesora. S jednou figurou, s emigrantem, jsme se dokonce dostali až na druhý konec světa, do australského Brisbane. Film se dotýkal aktuálních palčivých témat, jakými jsou naše xenofobie a rasismus v jeho nejrůznějších podobách, od skrytého, tajeného u lidí vzdělaných a kultivovaných, až po primitivní a brutální projevy u lidí pohybujících se na okraji společnosti.
Část příběhu se kupříkladu odehrávala v nonstop zastavárně – podniku, který patřil ke státem tolerovaným kanálům, skrze něž proudilo kradené zboží z pouliční kriminality zpět do oběhu. Pohybovali jsme se mezi zloději a narkomany, cynickými převaděči parazitujícími na utrpení druhých, mezi otupělými policajty, mezi prostitutkami a pasáky na straně jedné a mezi lidmi, kteří se snaží se vším tím marasmem a utrpením něco dělat, na straně druhé.
Film byl vyprávěn docela riskantním způsobem: začínali jsme s marginálními, groteskními figurkami, abychom skrze ně začali vyprávět plastičtější příběh jednoduchého, zamindrákovaného, ale v hloubi duše hodného fotbalového fandy, jehož partnerka trpí tím, že nemůže mít děti. Když jí náhoda poskytne možnost osvojit si ztracené dítě anonymních běženců, využije ji, a vystaví tím svého partnera složité situaci v jeho rasisticky a xenofobně profilované komunitě fotbalových rowdies. Paralelně s tímto groteskním příběhem odvíjíme subtilnější linii kultivované rodiny, která se před mnoha lety rozpadla nejen díky politické situaci a nyní se po dvaceti letech schází, aby se pokusila vyříkat si staré viny. Tím se do současného příběhu podařilo zakomponovat motiv společné minulosti, vyprávěný však z dnešní perspektivy. Oba tyto příběhy se ve dvou třetinách filmu protnou a vzájemně se osudově ovlivní.
Množství postav v příběhu, jejich lomenost a pestrost umožňovaly Honzovi zajímavě experimentovat s hereckým obsazením. Klíčem k výběru herců je pro něj vzájemná ‚chemie‘, která mezi nimi vznikne. Protože vytváříme portréty rodin, divák by měl uvěřit, že k sobě postavy patří, že spolu můžou žít, milovat se a nenávidět, že spolu mohou mít děti. Pokud se to podaří, jsme na dobré cestě odvyprávět dobrý příběh.
V HOREM PÁDEM se tak setkala neuvěřitelná škála herců i neherců několika generací, kteří měli možnost vytvořit opravdu pestrou galerii typů a charakterů. O Honzově režijním vyzrávání svědčí, že se podařilo jejich projev sladit do přesvědčivého akordu. Film se pohybuje v jisté mírně groteskní stylizaci a zároveň nechce rezignovat na autenticitu. Nalézt tuto polohu pro všechny ty rozdílné herecké zkušenosti, školy a energie byl režisérsky velice náročný úkol a pro Honzu výzva.
Vedle hereckých matadorů a profesionálů, jako jsou Emília Vášáryová anebo Jan Tříska, se ve filmu objevili herci výsostně autorského typu Jaroslava Duška anebo Petra Formana, rodící se herecká filmová hvězda, člen divadla Sklep a frontman úspěšné popové kapely MIG 21 Jiří Macháček a u nás zcela neznámá slovinská herečka Nataša Burger, dále pak herci nové silné herecké generace s kořeny v brněnské alternativní scéně – Pavel Liška, Marek Daniel a Jan Budař, anebo úplní neherci jako režisér Zdeněk Suchý, Andrej Toader, Mirek Kaman či tehdy debutující Kristýna Liška-Boková.
Vzpomínám si na dvě bizarní situace spojené s natáčením. První se odehrála hned první natáčecí den. Točili jsme závěrečný obraz filmu, kdy se ‚ztracený syn‘ Franta pokorně vrací do ‚své famílie‘ tvořené nejtvrdším jádrem fotbalových hooligans. Mám ten dvojznačný závěr téhle figury rád. František Jiřího Macháčka v té chvíli prožívá ohromnou katarzi. Je přijat zpátky do komunity, odkud byl vykázán. Návrat mezi stádo zastydlých křiklounů a rváčů vedené neonacistou Plukovníkem je pro něj poslední smutnou možností, jak nezůstat sám. Na druhou stranu jde v té scéně o pláč nad ztracenou duší, které osud zabránil sama sebe spasit.
Aby scéna vyzněla autenticky, groteskně a zároveň mrazivě, bylo nutné natáčet nikoli s komparzisty, ale se skutečnými fotbalovými fans. Náš pomocný režisér Láďa Ondráček prokázal opravdovou chrabrost, když získal pro natáčení asi padesát nejtvrdších maníků ze sparťanských vlajkonošů. Upřímně řečeno jsme se první natáčecí den na plac netěšili. Nikdo nemohl tušit, kam se situace s hordou drsných a obtížně manipulovatelných fanoušků vyvine a jak se může situace zvrtnout. Ve štábu byli profesionálové, kteří točili i s divokou zvěří, měli před kamerou lvy, krokodýly a slony, ale setkání s tímto ‚stádem‘ jednoznačně pokládali za nejriskantnější zkušenost… Potřebovali jsme celou scénu rychle odtočit a co nejdřív skončit…
Natáčeli jsme na Strahově na tréninkovém stadionu v klubové hospodě. Naplnili jsme ji až po okraj nabuzenými vlajkonoši, kteří měli prožívat fotbalový zápas na velkoplošné televizi a fandění prokládat hrubým, rasisticky zabarveným skandováním. Mezi tento ‚komparz‘ jsme zamíchali nebohého Jardu Duška, jemného člověka duchovního založení. Později nám potvrdil, že se snad nikdy tak nebál, a to je proslulý improvizátor schopný reagovat snad na každou situaci, která se během představení v publiku odehraje. S takovýmto ‚druhem publika‘ však do té doby Jaroslav do styku nepřišel.
Za to, že obstál a situaci v rozbouřeném kotli fotbalových fanatiků ustál, vděčíme tomu, jak člověka mění vizáž a oblečení. Filmoví maskéři vytvořili z kučeravého intelektuála skutečně přesvědčivý brutální typ, včetně vyholené lebky a tetování. Když opatrně vstoupil na plac a slušně své ‚kolegy‘ pozdravil, odpovědí mu byl nadšený ryk a dupot, jako by se v něm zhmotnil opravdový ‚Vůdce‘! Co nejrychleji jsme scénu natočili, protože nám produkce hlásila, že se mužstvo potají posilňuje doneseným alkoholem a že nikdo netuší, kdy se situace může zvrhnout. Tuto stížnost zachytil jeden z hooligans, mimo stádo patrně hodný otec dětí, a uklidňoval nás, že všechno dobře dopadne, že jsou jeho chlapci vlastně rádi, že si mohou zařvat a zanadávat před kamerami, a ještě je za to někdo platí. V takových chvílích člověk mimoděk pocítí jistý stud a ambivalenci filmování. Zároveň ‚mluvčí kotle‘ vyjádřil uspokojení, že se jeho muži příjemně nabudí, jelikož je odpoledne čeká střetnutí s teplickými vlajkonoši kdesi na poli u Kladna, kam z natáčení rovnou odjíždějí, aby si tam, mimo jakýkoli fotbalový kontext, donesenými tyčemi a nunčaky zpřelámali kosti…
Další bizarní situace, která nás zaskočila, a tentokrát i pobavila, se odehrála během natáčení klíčové situace filmu, kdy se osudově protnou příběhy obou rodin. Z emigrace se navrátivší Martin hraný Petrem Formanem se setkává se svou sestrou Lenkou v podání Kristýny Lišky-Bokové a svojí bývalou milou, dnešní manželkou jeho otce Hankou, ztvárněnou Ingrid Timkovou ve fastfoodu ve Vodičkově ulici vedle Paláce Lucerna. Má dojem, že byl okraden dvěma kapsáři – Pavlem Liškou a Markem Danielem – a začne je usilovně pronásledovat. Do honičky se zapojí černý šerif František – Jiří Macháček, který se k tomu náhodou nachomýtne. Společně pronásledují zloděje Vodičkovou ulicí a pasáží Lucerna…
Tuto na naše poměry ‚akční‘ scénu jsme se z důvodů autenticity rozhodli točit ‚na divoko‘, bez záboru ulice a komparzu, mezi autentickými a nic netušícími Pražany, kamerou skrytou v jednom z otevřených domovních průchodů na protilehlé straně ulice… Štáb, porůznu rozmístěný na klíčových místech, se mezi sebou domlouval vysílačkami. Když byla kamera připravena, režisér pomocí vysílačky spustil akci. Z KFC se ven vyřítil Pavel Liška a za ním Marek Daniel a utíkali směrem k tramvajovému peronu před Lucernou. Hned za nimi běžel Jiří Macháček v uniformě SECURITY a Petr Forman, který vykřikoval předepsaný text: „Zloději! Chyťte zloděje!“ Čekali jsme klasickou reakci ulice, a sice že lidé budou uskakovat či lhostejně přihlížet. Opak byl pravdou! Dříve, než mohl říct režisér „stop“, hned několik srdnatých a nelhostejných spoluobčanů velice razantním způsobem odlovilo a přímo na chodníku zalehlo oba přesvědčivé recidivisty Lišku s Danielem a chvíli trvalo, než se je podařilo štábu přesvědčit, že je nemají předat policii a že jde jen o filmové natáčení…
Film doprovázela vynikající autorská hudba z pera Aleše Březiny. Producent nám poskytl možnost vytvořit náš nejpestřejší a nejambicióznější hudební doprovod. Soundrack z filmu obstojí jako samostatný hudební počin. Na skladbách se podíleli nejrůznější umělci od nás i z Evropy. Vedle vynikajícího Dana Bárty anebo fenomenálního kytaristy a skladatele Zdeňka Bíny z -123 minut se tu objevila i srbská romská dechovka pod vedením Bobana Markoviče známá z Kusturicových filmů anebo britský soulový zpěvák Luc Ritchie…
Film HOREM PÁDEM pro nás znamenal důležitý posun a rozšíření výrazové škály. Stojí vedle MUSÍME SI POMÁHAT na počátku naší dramatické linie, která dnes pokračuje psychologickými dramaty KAWASAKIHO RŮŽE nebo NEVINNOST. Film měl i úspěch v zahraničí, zejména nás potěšila jeho účast na prestižním festivalu v Telluride v americkém Coloradu, kde se ocitl v tom nejužším výběru tehdejší světové filmové žně. Díky tomu se jej podařilo prodat do americké distribuční sítě.
O autorovi: Petr Jarchovský je jeden z nejúspěšnějších českých scenáristů současnosti. Podílel se na diváckých hitech jako Šakalí léta či Pelíšky, napsal též scénáře k filmům Musíme si pomáhat a Želary, které byly nominovány na Oscara. Nejčastěji spolupracuje s režiséry Janem Hřebejkem a Ondřejem Trojanem. V ELLE jste si až dosud mohli přečíst jeho vyprávění o zrodu filmů Pějme píseň dohola, Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo a Želary.
