Talentovaná producentka a zpěvačka Sára Vondrášková, známá pod uměleckým jménem Never Sol, vypustila před pár dny do světa syntezátorovou ódu na svobodu s názvem Leon. Se Sárou jsme si povídali o tom, co pro ni píseň znamená, o natáčení videoklipu, kdo je jí nejbližší z české designérské scény i o tom, jak zvládá aktuální období bez koncertů a naopak plné stresu. Nová píseň je únikem z reality pandemického podzimu do svobody jménem Leon. Videoklip plný světla, a přesto temný, je v dokonalé symbióze s melancholickými zvuky synťáků a hlubokým hlasem Never Sol.
Co pro tebe osobně znamená Leon?
Nejvíc pro mě znamená svobodu. Leon v textu celé písně figuruje jako zástupné slovo pro mnoho věcí. Je to svoboda, nezávislost, kuráž, vítr ve vlasech, nekonečné horizonty, cesty autem. Já osobně se cítím plná života a svobodná vždy, když se dívám na okraj horizontu někde u moře, v horách, z okna auta nebo vlaku, kdy se dívám na ubíhající krajinu kolem sobe, do toho mi kolem hlavy fouká rychlý vítr a to je vždy moment, kdy se cítím naplněná, volná, plná síly. O tom pro mě je tahle skladba. Je také o touze a schopnosti jít v životě pořád dál, neopouštět se, vytrvávat i přes těžkosti a bojovat dál, i přes propady dolů.
Co se odehrává ve videoklipu?
Hlavní postava tajemné charismatické dámy, kterou hraje Rachel Lascar, se vydává do odlehlého města, kde rozdává své jmění, až se ho úplně zbaví. Zároveň klip zachycuje každodenní život malého města a jeho obyvatel, což byli opravdu reální obyvatelé daných míst, kteří byli ochotni v klipu zahrát. To byly úžasné momenty a skvělé charaktery. Já mám nejradši pána, co kope jámu, jeho pohled ve třetí třetině videoklipu mi skoro vždy vžene slzy do očí, tam je všechno to, o čem mluvím v první odpovědi. Také je pro mě hodně silný moment, kdy si hráč karet opře čelo do dlaní a je to přesně na text „I lay my head on the edge of the dreams I kept“, to mě taky vždy hodně zamrazí. Musím říct, že Filip Marek, kameraman, a Jára Moravec, režisér, mají opravdu úžasný talent pro zachycení velmi silných detailů každodenního života v jeho plné kráse.
Kde a kdy se natáčelo?
Natáčeli jsme už na jaře, na začátku března. Vlastně bych řekla, že Leon není zasazen do nějaké konkrétní lokality ideově, spíš to má být takové tajemné město XY. Důvod jet točit mimo ČR byl v podstatě pouze technický – potřebovali jsme přímé silné sluneční světlo. Od začátku pro mě bylo důležité vysvíceným obrazem vybalancovat temnější náladu skladby. Svoje skladby sice necítím jako temné a těžké, ale tentokrát jsem chtěla jít v rámci obrazu opravdu do něčeho odlišného a s režisérem Járou Moravcem jsme to měli od začátku jasně definované. Nechtěla jsem, aby obraz byl úplně poplatný zvuku, ale aby ho spíš dováděl někam dál a vytvářel větší prostor pro to, co ze skladby a videa může divák cítit. Kluci jeli na toto místo o pár měsíců dříve na obhlídky a měli to vše dopředu fakt perfektně naplánované.
Zkomplikovalo se natáčení či vydání singlu kvůli koronaviru?
Natáčení jsme stihli doslova za pět dvanáct. Vraceli jsme se ve čtvrtek a v pátek padla karanténa a začali se zavírat letiště. Vydání jsme pak odsouvali možná trochu kvůli situaci, ale já sem na tuhle skladbu a video nechtěla vyvíjet žádný časový tlak. Během posledních pár let jsem se přesvědčila o tom, že čas vnese v úplně cokoliv nějakou přidanou hodnotu. Člověk má možnost věci pořádně s odstupem zhodnotit a třeba je pak pozměnit nebo spíš prohloubit, aby byly opravdu postavené na pevném základu, který se nesesype. Sama jsem v rámci skladby od března udělala ještě hodně změn ve zvuku a myslím, že až nyní, když jsme dali Leon ven, jsem vlastně spokojená a mám pocit, že v něm není detail, zvukový ani obrazový, o kterém bych pochybovala nebo si nebyla jistá jeho existencí a smyslem.
Jak bys popsala vizuální styl a estetiku klipu? Co tě inspirovalo?
Na začátku jsem Járovi ukazovala fotky, které si ukládám na Instagramu. Měla jsem představu, že vizuál by měl být hodně světlý, barevný, hodně mě inspirovaly fotky z pouště, barevné oblečení, ale taky estetika surreálna, která mě baví už dlouho: dokonalé pěkné věci shozené něčím realistickým, co s daným obrazem moc nesouvisí, nějaká roztříštěnost. Také jsem nechtěla, abych v klipu byla celu dobu já, abych byla hlavní postavou nebo aby to celé vlastně působilo jako hudební videoklip. Chtěla jsem něco trochu klasického a zároveň na hraně. Taky jsem toužila, aby z toho dýchala ženskost, takový vyrovnaný šarm duchaplné ženy ve smyslu sebevědomí, šmrncu, zkušeností a ne křehkosti, naivity a jemnosti. Myslím si, že Rachel Lascar je úplnou esencí ženskosti a elegance a zároveň pevného ducha a síly. Jára pak byl hodně inspirovaný filmem Paříž, Texas Wima Wenderse, kterého také zbožňuji. Chtěl vytvořit záhadu, která se děje zjevně za bílého dne.
Svoji hudbu si jednou popsala jako melancholic slow synth darkpop. Platí to stále? I pro Leona?
Myslím, že ano. Mé písně asi nikdy už nebudou jiné než melancholické. Je to nálada, kde se cítím nejvíc komfortně a nejvíc sama sebou a spíš než rychlost a nějaký beat cítím silněji líně se valící plochy a harmonie, které se linou ze synťáků. V Leonovi jsem se chtěla omezit pouze na syntezátor a zpěv – dva nástroje, které umím používat a díky tomu, že je znám, tak skrz ně dokážu lépe artikulovat co cítím, než kdybych se projevovala přes jakýkoliv jiný zvuk či nástroj.
Co tě na zvuku synťáků tolik fascinuje?
Já vlastně nevím, kde se to zrodilo. Myslím, že je to tím, že je syntezátor, na rozdíl od jakéhokoliv jiného nástroje, strašně variabilní v rámci toho, jak může znít a díky tomu, jak je postavený, si na něm můžu vytvořit jakýkoliv zvuk chci. Dává mi zkrátka velkou svobodu v tvorbě a prostor k imaginaci. Zvuk syntezátoru může mít charakter přesně takový, jaká je moje představa o něm. To je asi důvod, proč mě tolik baví na něj skládat a aranžovat. V Leonovi zní všehovšudy tři hlavní zvuky, které se různě proplétají a vrství. Kroutila jsem a tesala každý zvuk tak dlouho, dokud přesně nedokázal zartikulovat moje pocity a já se mohla o ten zvuk opřít. Na těchto třech zvucích jsem pracovala několik měsíců, na každém z nich, aby měl barvu, náladu, délku a intenzitu, jakou jsem potřebovala, abych vyjádřila, co cítím. Kromě jedné stopy vintage Akaie a basy z Moogu, je zvuk skladby nahraný pouze na Prophet '08, což je můj hlavní synth, na který hraji, koncertuji a nahrávám už několik let. Myslím, že už jeho zvuk patří neodmyslitelně k tomu, jak zní Never Sol a něco v jeho zvukových vnitřnostech tak strašně sedí mému srdci, že se skrz něj dokážu projevit nejlépe.
Ve videoklipu máš na sobě outfit od designérky Terezy Rosalie Kladošové. Proč právě od ní?
Já po těch šatech toužila od chvíle, kdy jsem si je oblékla na zahájení minulého Designbloku a Terezy věci jsou pro mě jedny z nejoriginálnějších u nás. Bohužel se tyto šaty prodaly, a tak jsme se s Terezou dohodly, že mi ušije ty stejné, ale přesně na míru. Úplně jsem se do nich zamilovala. Jsou tak překrásné a originální a barevné, že když jsme s Járou vymýšleli outfity, byla to okamžitá volba. Mám velkou radost, že Járu napadlo zakomponovat i látky v původní formě a že nám Tereza umožnila je v klipu použít. Myslím, že to pomohlo utvořit silný vizuál.
Objevuje se v klipu ještě nějaký designér? Tuším, že jsem zahlédla prstýnek od Janji Prokić.
Ano, přesně tak. Na konci vidíme, jak Rachel sundavá prsten od Janji Prokić. Janja je moje velká láska několik posledních let, moje ruce jsou obsypané jejími prsteny. Jeden nosím každý den už od prvního koncertu v Paláci Akropolis před 8 lety, na který mi ještě tehdy půjčila takový obří náhrdelník, který vypadal jako chlupaté zvíře. Pro mě symbolizují její šperky právě tu ženskost, šarmantnost, sílu ducha a vytrvalost a mně osobně nošení jejích prstýnku dává velkou sílu. Abych ale řekla pravdu, do poslední chvíle jsem nevěděla, že tam prstýnek bude. Myslím, že to byla věc, která se prostě musela stát z nějakého vyššího smyslu.
Kdo další tě baví z módy či šperků z české scény? Kde se ráda oblékáš?
Miluju vintage věci, strašně ráda nakupuji ve vintage shopech a sekáčích. Z našich návrhářů mám hrozně ráda Pavla Brejchu, od kterého mám ušité takové speciální overaly na míru, inspirované italskou zpěvačkou Patty Pravo – na jedné straně mají dlouhý rukáv, na druhé odhalené rameno a dole široké dlouhé nohavice. Miluju to! Také mám ráda věci od holek Beast of the East, šaty od Lazy Eye, věci od Evy Růžičkové nebo krásné šperky z korálků Skleník v Pokoji. Je tu ale strašně moc šikovných návrhářů a šperkařů. Mě osobně nejvíc baví nosit věci od lidí, které mám ráda a se kterými mě pojí nějaký vztah nebo když znám jejich tvůrčí proces. To mě baví hodně.
Znamená nový singl Leon i to, že se brzy dočkáme také nového alba?
Snad ano. Mám složených pár skladeb, které bych ráda dovedla do finální podoby, ale nechci nic uspěchat. Ráda bych desku vydala příští rok, ale pokud nebude mít čas uzrát, tak to asi odložím. Ten čas a odstup je teď pro mě hodně důležitá součást procesu tvoření.
Kromě Never Sol jsi také polovina dua Káča a Sára s Kateřinou Šantrochovou. Chystáte teď společně něco?
S mojí nejlepší kamarádkou chystáme desku, sice už delší dobu, ale je to s námi takové náročné. Vždycky společný čas radši prokecáme a tak se tvorba desky trochu prodlužuje. Ale máme už název, takže si myslím, že to je dobré znamení.
Co teď posloucháš? Na co se díváš? Co čteš?
Moje dny naplňují desky Nadine Shah, Weyes Blood, Chelsea Wolfe, Calvin Love, Caterina Barbieri, Queens of the Stone Age... Mám takovou neřest: koukání se na seriály na Netflixu a HBO. Mezi nejoblíbenější patří rozhodně Years and Years, Westworld nebo The Sinner. Rozečteného toho mám momentálně klasicky víc, jelikož mě vždy zaujme něco nového a obrátím pozornost jinam. A taky jsem občasný nedočítač knih. Ale teď zejména The Hearing Trumpet od Leonory Carrington, Life of Surrealists od Desmonda Morrise a vrátila jsem se k How Music Works od Davida Byrna.
Co ti pomáhá pandemický podzim zvládat?
Vůbec nesleduji zprávy a snažím se nevnímat strach a stres, který se kolem kupí. Tvořím si své vlastní věci ve studiu a snažím se vytvářet si kolem sebe takový svět, který mě naplňuje a dělá mi radost. Také nějaké přátelské zázemí a sdílení mi pomáhá nebláznit a na věci nahlížet v rámci trochu jiného kontextu. Nechci se hroutit z toho, že není hraní nebo koncerty a že už svět nebude nikdy vypadat stejně. Snažím se myslet jen na věci, které jdou a které dělat můžu a do nich investuji čas a energii.
Na co se nejvíc těšíš? Co ti teď nejvíc chybí?
Nejvíc mi chybí koncerty, vídání se s lidmi, společnost, ruch, sdílení. Člověk by měl sdílet, je to jedna z nejdůležitějších věcí v životě.
A poslední otázka – proč si říkáš Never Sol? Jak to vzniklo?
To ke mně nějak přišlo, napadlo mě Sol a pak jsem před to i za to zkoušela různá slova až nakonec Never mi znělo nejlépe. Ale nemá to vůbec žádný význam, je to prostě jen jméno.
