Krampus
Češi a Slováci velmi dobře znají legendu o sv. Mikuláši, který obcházel sirotčince, a obdarovával (hodné) děti malými dárky každý rok. Jeho symbolickými pomocníky byl čert a anděl, kteří rekapitulovali a hodnotili, zda si za své dobré chování zaslouží pamlsek, nebo naopak uhlí za všechny své maléry a neposlušnosti. Tato legendární postava se v té či jiné podobě objevuje i ve státech Beneluxu, či dokonce v USA (odkud si myslíte, že se vzal Santa?). Speciální pozornost však patří Rakousku, kde opravdu umí přenést děsivý element svátků na další level. Místo čerta totiž mají tzv. Krampuse – postavu, pocházející z rakouského a jihoněmeckého folklóru. Krampus vždy chodí 5. prosince s Mikulášem, a neposlušné děti požírá. Následně se kolem 22. prosince mění zpět na lidskou bytost, a nic z předchozích dní si nepamatuje (tomu říkám kocovina!).
Postava Krampuse je nyní známá i v Americe, kde se často objevuje v pop kultuře (výrazněji od nového milénia), a nedávno byl tomuto fešákovi věnován dokonce horor s hvězdným obsazením. Pokud jste fanouškem všeho děsivého a rádi se bojíte, v Rakousku se každoročně pořádají tzv. Krapus Parade, kde obrovské zástupy démonů procházejí městem v naději způsobit psychickou újmu co největšímu počtu přihlížejících. Jako kdyby Vánoční svátky nebyly dost traumatizující samy o sobě!
Kentucky Fried Christmas
V Japonsku Vánoce byly a stále jsou pouze sekulárním svátkem.
Ke křesťanství se tam totiž hlásí méně než 1 % populace, a proto bychom zde marně hledali nějaké vánoční tradice. To se však změnilo v 70. letech 20. století. V době globalizace, kdy se nové pobočky amerických fastfoodů otevírali po celém světě, přišel tehdejší manažer Japonského KFC Takeshi Okawara s nápadem, jak zvýšit prodeje. V roce 1974 (kdy se otevřela první pobočka), tak začal svou marketingovou kampaň „Kentucky na Vánoce“, v rámci které falešně uvedl, že KFC je tradičním jídlem na vánočním stole. Kyblíky se smaženým kuřetem šli okamžitě na dračku. Časem se z této vymyšlené tradice stal národní fenomén, a byť mýtus o “vánočním kuřeti” byl dávno vyvrácen, Japonci si stále rádi dopřávají tradiční rodinný kyblík vždy (alespoň) 24.prosince.
Vánoční poleno
“Tío de Nadal” je velmi stará katalánská tradice, symbolizující poctu předkům, která má zároveň přinést teplo a světlo do domova v chladných měsících. Dnes se převážně jedná o svátek pro děti. Poleno se domů přinese kolem 8. prosince. Postaví se na nožičky z menších kusů dřeva, přikryje se dekou, a následně se “krmí” zbytky jídla, což má zajistit štědrou nadílku dárků. Na Štědrý večer nebo Boží Hod pak děti poleno jemně tlučou klacky, a zpívají tradiční písně, což má donutit Tía vykálet dárky pod deku. Odtud také pochází zdomácnělé pojmenování Tía de Nadal „cagatío“, doslova „kálející poleno“. Jednalo se o malé drobnosti ve formě sladkostí nebo ovoce. Hlavní várku dárku dostávají až 6. ledna.
Vánoční kozel (a jeho zapalování)
Gävle nebo Gävlebocken (v překladu Gavelský kozel) je velká verze švédského tradičního “Yule” kozla – skandinávského symbolu Vánoc. Jeho kořeny sahají až do pohanských festivalů slunovratu. Původy se trochu rozcházejí, jelikož některé zdroje uvádí jeho spojitost s uctíváním Thóra (jehož vůz byl tažen dvěma kozly), a jiné odkazují na Yule oslavy plodnosti a úrody. Během 19. století se stal vánoční kozel nositelem dárků, a již ve 20. století tuto funkci plnil Otec Vánoc/Santa Claus. Dnes je proto Yule přítomen pouze jako tradiční ozdoba na vánoční stromek ze slámy a červené stužky. Od 60. let však vznikla nová tradice, a to stavění vánočního kozla na první adventní den. První byl vztyčen na náměstí v Gavle roku 1966, a již na Silvestra byl třináctimetrový slámový kozel upálen vandalem. Tamním obyvatelům však přirostl k srdci, a od té doby se každoročně začal stavět na náměstí, a pochopitelně se stal i každoročním terčem žhářů a vandalů. Městská část již zkoušela kamerový dohled, policejní ochranku nebo i použití ohnivzdorného nátěru, jež se používá na letadla. Nic z toho žháře nezastavilo, a tak kozel byl celkem zapálen již 38krát. V roce 2001 kozla upálil 51letý návštěvník z Clevelandu, který po 18 dnech ve vazbě u soudu prohlásil, že není žádný „zapalovač koz“, a že věřil, že se účastní zcela legální tradice pálení vánočního kozla.
Ředkvičková noc
“Noche de Rábanos” je každoroční akce, která se koná 23. prosince v mexickém městě Oaxaca, a je věnovaná vyřezávání nadměrně velkých ředkviček. Akce má svůj původ v koloniálním období, kdy ředkvičky přivezli do Mexika Španělé. Oaxaca má dlouhou tradici řezbářství, a tak farmáři začali vyřezávat ředkvičky do figurek, aby přilákali pozornost zákazníků na vánoční trh, jež se konal na hlavním náměstí vždy 23. prosince. V roce 1897 město vyhlásilo první formální soutěž, a od té doby láká stovky účastníků i návštěvníků. Legenda o tom, jak událost vznikla praví, že jeden rok (někdy v polovině 18. století) byla úroda ředkviček natolik bohatá, že část ležela měsíce nesklizená. V prosinci tak pár zemědělců přinesl vyřezávané ředkvičky coby kuriozity na vánoční trh, aby přilákaly pozornost, a to se povedlo. Dnes jsou pro tento festival pěstovány již speciální odrůdy – ty jsou silně hnojeny, chemicky ošetřovány a ponechány v zemi dlouho po klasické době sklizně, aby mohly dosáhnout monumentálních velikostí a různorodých tvarů, což je také činí nevhodnými pro lidskou spotřebu. Ve výsledku může být taková ředkvička až padesát centimetrů dlouhá, deset a více centimetrů široká a může vážit až tři kila. Jedná se proto o obrovské exponáty, které se tradičně vztahují buď k biblickým příběhům, místním tradicím, historii a folklóru.
