Jak viděly děti a puberťáci život v Česku před rokem 1989? Na svoje dětství v té době vzpomíná na sedmdesát osobností, mezi jinými třeba moderátorka Daniela Drtinová, dramatička Daniela Fischerová, textař Michal Horáček, producent Václav Marhoul, hudebník Ondřej Soukup, architekt David Vávra a také editorka ELLE Bára Šťastná. Jejich texty dal dohromady autor celého projektu Ján Simkanič. Zavedou vás do světa lampionových průvodů, branných cvičení, školních jídelen, ale taky třeba počátků punku.
Kniha Mé dětství v socialismu bude k dostání v tištěné i elektronické podobě. Už dnes si ji můžete pořídit na www.kosmas.cz nebo www.neoluxor.cz, od 10. listopadu bude i v kamenných knihkupectvích.
11. listopadu v 19 hodin si navíc můžete přijít pro podpis rekordního počtu autorů na autogramiádu v kavárně Era svět na Jungmannově náměstí 767, Praha 1.
Více informací na www.detstvivsocialismu.cz.
A pozor! Chcete-li do Mého dětství v socialismu nahlédnout hned teď, máme pro vás ukázku – příspěvek od Báry Šťastné. Dozvíte se z ní, co četly fanynky upířích romancí, když ještě neexistovala sága Twilight, a proč právě zadek Tomáše Hanáka byl pro ni první vlaštovkou 17. listopadu....
Olga Hepnarová, Edgar Allan Poe a zadek Tomáše Hanáka
10. července 1973, když Olga Hepnarová vjela náklaďákem do davu lidí na zastávce u Strossmayerova náměstí, jsem ještě nebyla na světě.
Moje máma byla zrovna v pátém měsíci těhotenství a měla pár dní po svatbě s mým tátou, která měla dodatečně zlegalizovat moje neplánované početí. Máma bydlela v Heřmanově ulici na Letné u svojí novopečené tchyně a nejvíc v té době s tátou řešili, jestli mě budou vychovávat v mrňavém pražském kamrlíku s tchyní v zádech, nebo na rozpadající se faře bez vody a bez elektriky v Pošumaví.
Ale to odpoledne v červenci máma byla ještě v Praze. Šla dolů po ulici Obránců míru směrem ke Štrosmajeráku jen pár minut po půl druhé. Když mi o tom později vyprávěla, vzpomínala si na krev, která tekla vozovkou podél obrubníku, a že všichni křičeli a nikdo nevěděl přesně, co se vlastně stalo.
V novinách pak napsali, že to byla nehoda, že prý nějaká paní nezvládla řízení. Ale všichni věděli, že to není pravda.
Jako každé dítě jsem byla senzacechtivá, krvežíznivá malá příšera, a tuhle máminu historku jsem s nadšením poslouchala znovu a znovu. Ale zároveň jsem jí v hloubi duše nevěřila. Ve světě, ve kterém jsme žili, se takové věci prostě nestávaly. Nikdo nikoho nevraždil, ať už z lásky, nebo z nenávisti. Nikdo se nezbláznil a nezačal se chovat jako zuřící šílenec. Nevěřila jsem na masové vrahy, stejně jako jsem nevěřila na upíry. Obojí mohlo existovat leda tak v západním Německu, o kterém jsem měla velmi mlhavou potuchu díky sledování reklam na televizi ZDF. Zločinci u nás nanejvýš dokázali ukrást nějaké cihly nebo trubky nebo něco podobně nezajímavého.
Byla jsem naprosto pevně přesvědčená o tom, že ve světě, ve kterém žijeme, se nic opravdu neobvyklého stát nemůže. Většina dospělých, které jsem znala, jenom chodila do práce, kde dělali něco, čemu jsem nerozuměla. Například něco rýsovali nebo počítali nebo vyráběli nějaké stroje, které vyráběly další stroje. Potom šli z práce a stáli frontu na košík v samoobsluze, protože bez košíku se do krámu nesmělo, a potom stáli frontu u pokladny, a potom šli domů a dívali se na televizi a nadávali. Neexistovali žebráci, milionáři ani královny krásy. Když někdo ze spolužáků s rodiči emigroval – a stávalo se to skoro každý rok – řekli nám ve škole, že se „někam odstěhovali“.
Hrozně jsem toužila po tom, aby se „něco“ stalo, něco výjimečného nebo aspoň víc opravdového, ale nevěřila jsem, že je to možné.
Vzpomínám si, že koncem října 1989 jsem jela autobusem ze školy. Vedle mě stála skupinka kluků a bavili se o zemětřesení v San Francisku, ke kterému došlo před pár dny, a mluvili o něm ve zprávách. „Tyvole, to se může stát jenom v Americe,“ říkal jeden, „tyvole, tady se nestane nikdy nic.“ A říkal to otráveně, skoro jakoby zklamaně. Úplně jsem ho chápala. Tenhle pocit jsem měla celé dětství.
Dilema mých rodičů ohledně společného bydlení nakonec dopadlo úplně jinak. Za pár měsíců po svatbě se zase rozvedli a zatímco táta se vydal na rozpadlou faru v Pošumaví, máma se provdala za plešatého pána, co chodil do práce s kufříkem, a skončily jsme s ním v nehostinném Podkrušnohoří.
Vím, že to asi odporuje historickým faktům, ale v mých vzpomínkách je i počasí té doby takové nějaké nemastné neslané. Nejspíš někdy padal sníh a mrzlo a snad někdy bylo i vedro, ale co si já pamatuji, byla pořád jenom taková blátivá zima a pod mrakem. Na všech fotkách z té doby mám dlouhé kalhoty a kabát. Pořád mi někdo říkal: „Vem si čepici.“ Když se teplota vyšplhala nad dvacet stupňů, jezdili jsme na koupaliště vedle elektrárny v Libavském Údolí a zůstávala jsem v bazénu, dokud jsem neměla úplně promodralé rty.
Prahla jsem po senzacích v jakékoli podobě a nejvíc ze všeho jsem toužila číst horory. Takové ty opravdové, ve kterých upíři vysávají lidi a z hrobů vstávají mrtvoly (slovo zombie jsem tehdy ještě neznala). Jenže tyhle horory nebyly k sehnání, a tak jsem četla Edgara Allana Poea, ve škole pod lavicí jsem hltala jeho Jámu a kyvadlo a brala to jako chabou náhražku, protože v jeho povídkách pořád někdo propadal zoufalství a mnohomluvně se babral ve své duši, ale upíři tam nebyli žádní.
Myslím, že moje touha po čemkoli zajímavém a dobrodružném mi občas tak trochu smazávala hranici mezi realitou a fantazií. Tak například jednou asi ve čtvrté třídě jsme ve škole měli branné cvičení. Nasadili jsme si plynové masky a na ruce a na nohy igelitové pytlíky, zajištěné gumičkami. Když se ze školního rozhlasu ozvala siréna a hlas, který monotónně odříkával „je-vyhlášen-radiační-poplach“, vydali jsme se celá třída v čele s učitelkou ze třídy dolů do krytu. „Pozor, všude jsou odposlouchávací zařízení!“ tvrdila nám cestou po schodech dolů. „A právě teď, v tuhle chvíli, Martine…“ zvýšila hlas a obrátila se na dva kluky, kteří si něco povídali „… právě teď soudružka ředitelka v ředitelně přepisuje na stroji to, co jsi před chvilkou říkal Honzíkovi.“
V existenci těch odposlouchávacích zařízení jsem pak věřila několik let.
Naopak jsem nevěřila svému tátovi, který se mě několik let marně snažil přesvědčit, abych ho oslovovala „táto“. Musela jsem tak říkat tomu plešatému pánovi s kufříkem, co byl ženatý s mojí mámou, a moc jsem v té době nechápala, jak by mohli být tátové dva. Tenhle, co za mnou jezdil každou druhou sobotu z té svojí fary v Pošumaví, to byl prostě takový divný týpek, který se jmenoval stejně jako já. Říkala jsem mu „hele“ nebo radši vůbec nijak. Ani jsem nevěděla, co je to fara, myslela jsem, že to znamená něco jako „ošklivej barák“.
„Přijede Chvojka,“ říkala máma naštvaně v kuchyni každou druhou sobotu ráno. A když potom táta zazvonil u dveří, přišla do mého pokoje a ironicky utrousila: „Máš tady návštěvu.“ Říkala to, jako by to byla nějaká moje ostuda, že přijel ten Chvojka, ale nevěděla jsem přesně proč.
Dokonce i na konci dubna 1986, kdy vybuchl Černobyl, to vypadalo, že se vlastně vůbec nic neděje. Chodila jsem do sedmé třídy, do konce školního roku zbývalo jen pár týdnů a každý žák musel přinést do školy kilo nasušených léčivých bylin. Jinak se mu soudružka ředitelka nepodepíše na vysvědčení a tudíž propadne, řekla nám naše třídní. Máma mi zakázala ty byliny sbírat. Jsou prý radioaktivní, říkali to na Svobodné Evropě. Ale já jsem se víc bála průšvihu ve škole než radioaktivních bylin. A tak jsem se vždycky večer po setmění pod záminkou venčení psa plížila z domova a na trávníku kolem našeho domu trhala těch pár ubohých počuraných listů pampelišky, co jsem tam našla, a sušila je na skříni ve svém pokojíčku. Nevěřila jsem, že by se mi něco mohlo stát. Žila jsem přece ve světě, kde se nestávalo vůbec nic.
Zamilovávala jsem se: do Deana Reeda, do Angeliky a jejího Joffreye de Peyrac, do Jaromíra Hanzlíka v roli Cyrana z Bergeracu. Ale na začátku roku 1989 je v mých fantaziích vystřídal Tomáš Hanák. S kamarádkou Pavlou jsme tenkrát viděly film Kopytem sem, kopytem tam a donekonečna jsme si přehrávaly jeho scény. (Pavla ovšem dávala přednost Davidu Vávrovi, který jí připadal zajímavější než prvoplánový Hanák.) Když jsem ten film nedávno viděla po letech znovu, uvědomila jsem si, že Věra Chytilová asi chtěla pranýřovat prázdnotu a bezvýchodnost jeho pozérských hrdinů. Jenže tehdy jsme to tak nechápaly. Pro nás to byli skuteční bohémové, umělci, kteří žijí ten opravdový život.
A pak přišel 21. srpen 1989 a naše kamarádka Marika jela se svými rodiči na výlet do Prahy. Ne nakupovat do Kotvy, ale na demonstraci na Václaváku. Když se vrátili, měla oči navrch hlavy.
„Viděla jsem tam Tomáše Hanáka,“ líčila své postřehy z demonstrace. „Ten má tak velkej zadek!“ Hltaly jsme každé její slovo. Ne zážitky z demonstrace, ale z letmého setkání s hvězdou divadla Sklep. My jsme ho viděly jenom v kině, ale ona ho spatřila ve skutečnosti, a navíc v opravdovém nebezpečí!
Tohle bylo konečně „něco“! Něco skutečného, senzačního, výjimečného. Něco, co nebylo naplánované a předvídatelné. Něco, co se vymykalo šedivému nudnému světu normalizace, ve kterém jsem doposud žila.
Vyprávěním o zadku Tomáše Hanáka pro mě definitivně skončil svět dětství v socialismu, ve kterém se nic zajímavého neděje.
