A soudě dle mediálního a čtenářského ohlasu se čtou. Ve svém posledním románu Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých se Tokarczuková odvrátila od pro ni typického stylu toku myšlenek ovlivněného magickým realismem a svou vizi naroubovala na žánr existenciální detektivky. Výsledkem je příběhtemný jako hvozd, radikálně ekologický a do jisté míry i misantropický.
Jana Dušejková, podivínská učitelka, tráví své dny na polsko-české hranici správou letních bytů, sestavováním horoskopů a nenávistí ke všem lidským tvorům. Jedinými spojenci jsou pro ni zvířata, jejichž práva Jana proti ostatnímu světu až demagogicky hájí, a její bývalý student, nyní překladatel básní Williama Blakea. Jeho verše celou prózu rámují. V jejím okolí dojde k několika záhadně provedeným vraždám, které spojují stopy různých zvířat.
Na rozdíl od jiných románů Tokarczukové je tento napsánpřímočaře, nefragmentárně a bez odboček k příběhům vedlejších postav. S tím koresponduje na autorku nezvyklá sevřenost a jazyková úspornost vyprávění, dokonale evokující syrovost života v horách a pocit osamělého bloudění v temném lese.
Slabší je to s možností čtenářova ztotožnění se s postavami prózy. Hlavní hrdinka je (asi záměrně) vylíčena dosti ambivalentně, záblesky sympatií jsou opakovaně vykupovány pocitem, že by úmyslně pomatená žena zasloužila za sektářské vidění světa a hystericky potlačované ženství přinejmenším pár facek. Ostatní postavy pak plní pouze funkci statického chóru stojícího v mlžném oparu na okraji lesa.
Přes naznačené slabiny se Tokarczukové opět daří beletristicky postihnout aktuální téma se zeměpisným i národnostním přesahem, navíc tentokrát v atraktivní formě detektivního příběhu, v českém vydání příhodně doprovázeného sugestivně úspornými ilustracemi Jaromíra 99.
Olga Tokarczuková: Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých. Přeložil Petr Vidlák, vydal Host, 262 stran.
