Viděl jsem film Radima Špačka Místa. Líbil se mi moc. Hlavně proto, že má výraznej ksicht a jasnej názor. A taky proto, že jsem taky dospíval v devadesátkách na malým městě, kde jsem měl neustále pocit, že nevím, jestli tam úplně patřím, ale tak úplně jsem nevěděl, co se sebou. A pak mám rád Místa proto, že tam hrajou ti tři. Polívka, Matoušková, Cina. Mladí, krásní, neklidní. A hlavně talentovaní. Hvězdy budoucnosti. Musíme je mít v ELLE!
Fotíme je jednou v sobotu v klášteře v Doksanech a, jak jsem doufal, je to boží. Prostě krásnej den. Já pak k fotkám napíšu do časopisu text, ze kterýho ale šéfka Andrea není nadšená ani trochu. Prý ať si tohle nechám do nějaký ročenky filmových nadšenců. Tssss! Moje ego utrpí dost nepříjemnou havárku. Ale protože my dva se spolu vždycky dohodneme, uděláme ještě s editorkou Bárou pár škrtů a přehození, a výsledek je na světě. Emoce naštěstí zůstaly.
Hned první den, kdy číslo ELLE vychází, mi píše producent Míst Vráťa Šlajer. Že číst ten článek je pro něj nádhera, zvlášť poslední odstavec. Moje ego se vrací do normálu. A pak ať se nelekám, ale že by chtěl dát štábu na premiéře dárek. Nejdřív nechápu, o čem mluví. Protože jsou Místa i tak trochu western, nechá jim prý vyrobit šátek. S textem z mýho článku, tím posledním odstavcem. Ego okamžitě vystřeleno nad oběžnou dráhu Země! Jo, to beru. Ne asi!
Na premiéře ho pak všichni tvůrci fakt mají a já jsem docela dost dojatej. Mý ego je prostě trochu hajzl. Ti, kdo nemají v ruce šátek, ale taky něco mají. Názor na Místa. Na film, který lidi rozděluje, film, kterej je lehký milovat, ale ještě snadnější nenávidět. Spousta z nich ale doteď neví, co si s Místama počít. Škoda. Já mám naprosto jasno. Vy si ho udělejte co nejdřív taky, Místa teď naštěstí hrajou úplně všude.
(h)ELLE, šátek:
