Každý den deset kilometrů a jednou za rok maraton. Své čtenáře má vychované natolik, že si k nim může dovolit téměř cokoli.
Protentokrát opustil formu románu a záhadné vztahové propletence a nabízí své úvahy. Zákonitosti knižního trhu a taje komerčního úspěchu však zná natolik, že ví, že příliš odvážný experiment by mu nemusel vyjít. A přesně takto krotká je jeho do češtiny poslední přeložená kniha, hybrid memoárů a eseje, jehož hlavními tématy jsou běhání a příprava na maraton, stárnutí a úděl spisovatele.
Byť mu to někteří kritici-běžci vyčítají, ve finále je sympatické, že nás Murakami nezahlcuje popisem běžecké rutiny jako touhy po nalezení vyššího stavu vědomí, ale vnímá ji hlavně jako prostředek mentální hygieny a zpomalovač nevyhnutelného fyzického uvadání.
Věřte, že po přečtení budete mít chuť nazout si tenisky, nadechnout se čerstvého vzduchu a jen tak utíkat. I s vědomím, že to z vás výjimečného spisovatele ještě neudělá. Šance na utřídění myšlenek či prostor pro inspirativní nápad to každopádně je.
Kdo ví, jestli se Haruki Murakami proběhl také po Praze, když tu v roce 2006 zaslouženě přebíral Cenu Franze Kafky.
