Podle hlasu a vystupování byste těžko poznali, že je jí jen jednadvacet. Když začne zpívat, celou koncertní halu zaplní Lauřin pokorný půvab, který musí citově hnout i s potetovaným bedňákem v zákulisí. Její písně jsou jako zhudebněná poezie, v níž se autorka vyjadřuje k věcem lásky, touhy, oddanosti či zrady a melancholickým altem odhaluje démony a anděly obývající lidskou duši. Kdo za největší pěveckou kvalitu považuje rozsah pěti oktáv, toho Laura Marling naučí, jaké umění je kroužit hlasem v hloubkách. V takových, kam padá nálada, když se na podzim začne brzo stmívat.
Anglická víla s porcelánovou pletí a pihou krásy na tváři si na kytaru začala poprvé brnkat už v pěti letech, kdy ji otec, majitel nahrávacího studia a bluesový nadšenec, učil akordy na kožešině před plápolajícím krbem. Obě její alba, Alas, I Cannot Swim a I Speak Because I Can, si vysloužily nominaci na Mercury Prize a letos si z předávání prestižních BRIT Award odnesla sošku pro nejlepší sólovou zpěvačku. Její třetí studiový počin, deska A Creature I Don’t Know, se opět pohybuje po ozkoušeném folkovém teritoriu. Celkem v jedenácti písních zaznívá zpěvaččin zvláštně malátný, tlumený hlas, kterým připomíná Fionu Apple, Tori Amos, Joni Mitchell nebo PJ Harvey.
Laura prý ráda čas od času konverzuje sama se sebou, luští novinové křížovky v kavárnách a především náruživě čte – její písně proto často odkazují ke knihám Johna Steinbecka nebo Robertsona Daviese. Texty nepřipomínají intimní deníkové zápisky, spíš lyrické hádanky. Deska A Creature I Don’t Know nám nedovolí z Laury číst jako z otevřené knihy, spíš nám ji představuje jako stvoření, které pořád tak úplně neznáme. O to snáze se do něj však zamilujeme.
CD A Creature I Don’t Know u nás vydal Universal Music, koupíte jej v Bontonlandu za 379 korun.
