Přečtěte si rozhovor s Jaroslavem Kalfařem, který by vám nyní rád představil svůj bestseller, o němž nadšeně píší a mluví média po celém světě, včetně takových kapacit jako New York Times nebo Guardian. Kniha vypráví nejen příběh ve vesmírné lodi izolovaného kosmonauta, kterému se sice splní profesní sen, ale zatím mu dole utíká jeho vlastní život, ale je rovněž o tom, že i malý národ se může dotknout velkých věcí... Kosmonaut z Čech byl napsán a nejprve vyšel anglicky, aby byl následně překládán do spousty jazyků včetně češtiny. Jeho autor Jaroslav se narodil rok před sametovou revolucí, a když mu bylo patnáct, odjel s matkou do Ameriky. Perfektně anglicky se údajně naučil díky své velké vášni – čtení, a to hlavně komiksů. A jaký tedy Kosmonaut vlastně je? Na to vám rád odpoví sám autor.
Jak vlastně vznikl Kosmonaut z Čech? Byl nejprve povídkou. O americkém kosmonautovi, který je zrovna ve vesmíru, když mu žena zavolá, že se s ním chce rozvést. Jeho postava mě fascinovala, hlavně její strašná osamělost. Jenže jsem chtěl, aby můj první román byl o Čechách, jejich historii a přítomnosti, takže mě nevyhnutelně napadlo, proč by kosmonaut nemohl být Čechem.
Jak se vám román v obrovské americké konkurenci podařilo vydat? První krok a obvykle nejdelší krok je najít dobrého agenta, to mi trvalo osm devět měsíců. Obesílal jsem agenty s vírou, že se jim moje kniha zalíbí a budou se o ni prát. To se mi nakonec podařilo a mám pocit, že moje agentka Marya Spence nakonec Astronautovi rozumí víc než já. Za tři týdny už rukopis rozesílala nakladatelstvím a hned několik z nich o něj projevilo vážný zájem.
Co je pro tebe na psaní nejtěžší? Takové ty těžké dny. Píšu každý den, sednu si a píšu a nemám nic jiného dovoleno. Někdy to jde, jindy vůbec, a přesto musím sedět a psát, prorazit to, že mi to zrovna nejde. Je to trochu zoufalství, když zjistíte, že to zase bylo celé k ničemu. Těch dnů, kdy to nejde, je bohužel víc. Za jeden skvělý den jsou dva mizerné. Nejsem v tom ale výjimka, i největší titáni literatury zažívali takové beznadějné dny.
Jací jsou tvoji osobní titáni? Velká trojice – Kundera, Škvorecký, Hrabal. Kafka, tomu se také vyhnout nedá. Ze světových jmen budu určitě jmenovat Dostojevského, Dickense, z modernějších autorů mám rád Jiřího Hájíčka a Junota Díaze.
Jak se ti daří být v tak aktivním kontaktu s českými reáliemi, které jsou v Astronautovi tak přesné a všudypřítomné? Česko mě nikdy nepřestalo zajímat. Jako první si každý den přečtu české zprávy, mám tu celou rodinu, takže tu zůstala i má mysl.
Jak se o Astronauta staráš nyní? V Americe jsem dal poměrně dost rozhovorů, měl jsem velkou akci v New Yorku, na níž jsem knihu představil americkému publiku. Teď před českým vydání jsem knihu představoval ve Španělsku, po Praze pojedu do Francie. Rozhovory dávám i přes email nebo Skype. Astronaut zatím vyjde v jedenácti zemích, takže je kolem něj stále docela dost práce.
Věděl jsi, že vydáváš tak dobrou věc? Myslím, že ano, věřil jsem tomu. Je to nejlepší kniha, kterou jsem dokázal ve svém věku napsat. Příští bude ještě o něco lepší, snad. Momentálně mě fascinuje vesmír, samota, pavouci, moderní lidská láska a Čechy, vše v mém debutu čtenář najde. Musím ale říct, že jsem si myslel, že po napsání Astronauta budu spokojenější, což nejsem, protože jsem vlastně hned začal přemýšlet o své další knize. Teprve nedávno jsem ale zjistil, o čem má druhá kniha bude. Takže těch 40 000 už napsaných slov přijde vniveč, vyhodím je.
Jsi spokojený s českým překladem Veroniky Volhejnové? Velmi. Myslím, že překladem dokonale zachytila a vystihla ducha originálu.
Co bys udělal úplně jinak než tvůj hrdina? Neopustil bych Lenku.
