Public Jukebox - Krištof Kintera
Autem dojeďte do vesničky Hrachov nedaleko Sedlčan. Asi po dvaceti minutách chůze po lesní cestě dojdete na opuštěnou mýtinu. Zde stojí na ocelovém piedestalu Public Jukebox s šestimetrovým stožárem na amplion od umělce Krištofa Kintery. Dílo představil poprvé před sedmi lety v Bratislavě a od té doby ho vystavoval po celém světě. Na této louce už by měl zůstat nastálo. „Najít pro jukebox stálé místo v přírodě nám přišlo jako nejlepší nápad. Public Jukebox už svojí podstatou jakéhosi koncentrátu kultury ostře kontrastuje s odlišnou povahou krajiny a přírody. Stoje na louce u lesa působí šarmantně nepatřičným dojmem,“ popsal svůj záměr Krištof Kintera. V okolí je několik poutních míst a tento jukebox by mohl být dalším z nich. Je v něm uloženo sto skladeb různých žánrů, mimo jiné severský speed metal, poezie, rock i zvukové koláže.
Fasáda - Kolektiv autorů
Až se budete toulat Prahou, určitě byste neměli minout Divadelní ulici, do níž byste se asi jinak bezdůvodně nevydali. Na poškozené fasádě jednoho z domů přednedávnem vznikl výstavní prostor, který má budovu nejen oživit, ale také podpořit současné české umění. Záměrem debutující výstavy Pohled do okna je komunikace s divákem a konfrontace rezonující mezi dílem a osobně nabytou zkušeností každého z nás. Do projektu se zapojilo 14 vyhledávaných umělců současné generace od Miloše Šejna či Veroniky Šrek Bromové přes Jakuba Špaňhela až po Sofii Švejdovou. Prostřednictvím děl stvořených pro otvory po oknech ve fasádě nechali nahlédnout do svého soukromí, za okna svých domácností, případně naznačují, co o nich a jejich nejbližších prozradilo období nařízené jarní karantény. Výstavní program by se měl obměňovat dvakrát ročně.
Marie Terezie - Jan Kovářík
Jediná vládnoucí žena na českém trůnu má v Praze svou první sochu. Osmitunový a pět a půl metru vysoký pomník Marie Terezie najdete v parku u Prašného mostu mezi Hradčany a Dejvicemi. Marie Terezie v minimalistickém podání umělce Jana Kováříka nemá ruce ani vlasy a trup a široká sukně nemají žádnou ozdobu ani vzor. Někteří lidé proto už soše začali přezdívat šachová figurka nebo také „člověče, nezlob se“. Autor společně s architektem Janem Proksou tuto podobu volili záměrně, chtěli tak symbolicky vyzdvihnout majestát Marie Terezie, nedělat realistickou podobu a vyvolávat otázky. A pravděpodobně nikoli pouze v pozitivním duchu. Některé negativní ohlasy už socha vyvolala a proti její instalaci vzniklo dokonce několik petic. Přesto stojí a přilehlý park byl navíc přejmenován na Park Marie Terezie.
Vyhlídka na Babě - Egoé
Že pobyt na čerstvém vzduchu má úžasný vliv na naši psychiku, víme už dávno. Proto opusťte alespoň na chvíli pohodlí home officu a vydejte se na výlet do lesa. Nový počin firmy Egoé vás rychle přesvědčí proč. Nečekejte ale žádnou rozhlednu ani posed. Na několika místech v Česku rozmístili svůj nábytek, a to tak, abyste se při jeho užívání mohli kochat okolní krajinou. Těšit se můžete na designová křesílka, lehátka nebo židle. Na místo byly dopraveny poměrně neobvyklým způsobem. Na svých zádech je tam donesl jeden z hlavních tvůrců myšlenky a designér nábytku Daniel Golík. Projekt má nabourat všednost a zároveň je jakýmsi sociologickým experimentem – v přírodě je nábytek ponechán bez zajištění. Bohužel několik vyhlídek už právě z tohoto důvodu neexistuje.
Výdech z tunelu Blanka - Federico Díaz
Nevzhledný betonový výdech z tunelu byl dlouho trnem v oku mnoha místním. Hyzdil okolí letenských činžáků a dětského hřiště. Byla proto vypsána soutěž na jeho úpravu, kterou vyhrál česko-argentinský umělec a vizuální aktivista Federico Díaz se svým týmem. Výdech opláštili celkem 176 umělecky opracovanými deskami s plastickými heraldickými motivy. Díaz je známý zapojováním robotických aplikací do své tvorby a stejně tak tomu bylo i tentokrát. Naprogramované robotické rameno ABB pomáhá Díazovi i při tvorbě sochy pro Centrum Bořislavka. Součástí projektu byla i revitalizace okolí betonového tubusu. Na místě vznikla relaxační zóna s lavičkami i venkovní cvičiště. Při procházce Letnou se běžte přesvědčit, že ani betonové stavby nemusejí být vždy ošklivé. Přinejmenším tahle rozhodně není.
Sídlo Lasvit - Studio OV-A
Kde jinde by mělo být postaveno nové sídlo české sklářské firmy Lasvit než právě v mekce skla Novém Boru. Navíc nejde jen o klasickou kancelář, dům je rovněž ukázkou vize, jak inspirovat svět, a znázorněním lásky ke světlu. V centru města byly zrekonstruovány dvě původní barokní roubenky z roku 1790, jež v minulosti sloužily místním sklářům. Mezi nimi byl postaven další dům, jenž vypadá jako obložený skleněnými taškami. Sídlo celkem spojují čtyři budovy a uvnitř je plné kontrastů. Půdní prostory vypadají jako podkroví staré chalupy, o patro níž to vypadá jako v technologické firmě. Tahle skleněná roubenka si zkrátka zaslouží místo na vašem travel bucket listu.
