Cestou do Karlových Varů mu ztratili kufry. „Neměl jsem čas si zatím ani koupit spodní prádlo, tak se musím obejít bez něj,“ vtipkuje usměvavý Adrian Grenier, který se proslavil rolí v seriálu Vincentův svět. Na festival přivezl svůj dokument Teenage Paparazzo o třináctiletém fotografovi celebrit, a tak jsme samozřejmě řešili i to, jaké je být slavný.
Film Teenage Paparazzo je o slávě a o tom, jak člověka ovlivňuje. Vám osobně sláva přinesla něco dobrého, nebo je to jenom otrava?
Stejně jako u všeho ostatního v životě je i na slávě něco dobrého i špatného. Přináší to nové příležitosti, ale zároveň je popularita velké břemeno. Rozhodně je to velmi zvláštní zkušenost. Jeden den si jdete jenom tak anonymně po ulici, a druhý den je všechno jinak. Chvíli trvá, než se s tím člověk naučí žít, protože manuál vám k tomu nikdo nedá.
Ve svém dokumentu se pohybujete před kamerou, přímo do příběhu vstupujete a také ho spoluvytváříte. To přišlo přirozeně, nebo byl tak osobní přístup od začátku váš záměr?
Vědomě jsem se rozhodl, že se pokusím smazat hranice, zrušit bariéry a narušit fasády. Jsem rád, že se nám povedlo naplnit rčení, že „umění napodobuje život a život napodobuje umění“. Zároveň hraju ve filmu roli celebrity. Nemůžete přece točit film o paparazzi fotografech a nemít v něm celebrity. Sám sobě jsem si za to nemusel nic platit. Kdybych do filmu obsazoval někoho slavného, stálo by to spoustu peněz. Už takhle jsem byl rád, že se se mnou o své zkušenosti s paparazzi podělila Lindsay Lohan, Matt Damon, Eva Longoria a Paris Hilton.
Jaké bylo trávit čas s Paris Hilton?
Myslím, že ona do jisté míry hraje roli, jaká se od ní očekává. Protože když se podíváte na nějaké její starší rozhovory, tak se zdá, že je vlastně docela přemýšlivá.
Nejste v České republice poprvé, před několika lety jste tu točil Hartovu válku, jak na to vzpomínáte?
Mám na tu dobu hezké vzpomínky. Strávil jsem v Praze několik týdnů a moc se mi tam líbilo – líbila se mi architektura, historie, a hlavně atmosféra.
Jako herec nemáte nad výsledným dílem tolik kontroly jako režisér. Jak to vnímáte?
Je to přesně tak. Proto jsem taky rád za kamerou. Když hrajete, je velmi snadné ztratit přehled o celku. Hraní je hodně o vás, pracujete s vlastním nitrem a na někom jiném je, aby vám řekl, jestli to děláte dobře, nebo ne. Ale za kamerou jste pánem svého osudu vy.
Ovšem jen pokud jste zároveň producent, protože jinak jako režisér musíte zase poslouchat producenta.
Přesně tak. Snažím se dosáhnout nezávislosti. Nemám rád, když mi někdo říká, co mám dělat.
