Andrea (šéfredaktorka):
Svoboda je pro mě nade vše. Možná je to mojí povahou, možná za to může skutečnost, že jsem vyrůstala za totality, půl rodiny na Západě, dědeček osmašedesátník… Nemám ráda hranice. Geografické ani žádné jiné. Zákazy a omezení ve mně vyvolávají paniku. Věřím, že "Sky is no limit" a doufám, že i v devadesáti budu aspoň trochu pankáč.
Kdybych měla možnost předat svojí dceři jednu jedinou vlastnost, pak by to byla svobodomyslnost. Ve vztahu k sobě i k druhým. A taky bych jí poradila, že velkorysost je výsada královen.
Bohužel po pátečním masakru v Paříži získává slovo svoboda ještě uplně jiný význam. Můžete být sebevelkorysejší a sebesvobodomyslnější, ale pokud někdo přijde k vám domů a střelí vás do hlavy, je na čase zavřít dveře. Svoboda jednoho totiž končí tam, kde začíná svoboda toho druhého.
Ivonka (kreativní konzultantka):
Svoboda? Nebát se šeptat, říct, křičet, zazpívat, chraptět, naznačit rukama, předat, vymrkat do počítače svůj vlastní názor. Je jedno, jestli je zrovna dobrý, nebo není, ale mít možnost ho poslat dál a být vyslyšen. To, že o něm přesvědčím i někoho jiného, je už jen příjemná nadstavba, bonus. Moje pravda může být realitavní, to ale nevadí.
Jinak to můžu svobodu definovat slovy klasika Klause Meineho:
“I follow the Moskva
Down to Gorky Park
An August summer night
Soldiers passing by
Listening to the wind of change …"
(skupina Scorpions, rok 1990, hudební stanice MCM)
Nedávno mě zaujalo, co řekla na jedné poradě naše Darinka “Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého.” Je to citát anglického filozofa Johna Stuarta Milla, to jsem si musela vygooglovat. Darinka se tak stala mým privátním guru svobody a hlavně jejího pojetí v praxi.
Martin (redaktor):
Už nemusím přemýšlet, jestli můžu říct něco nahlas, nebo raději sklopit hlavu a držet hubu.
Už nemusím přemýšlet, jestli bych byl tenkrát schopen říct to nahlas, nebo raději sklopil hlavu a držel hubu.
Už si nemusím přát džíny z Tuzexu, který stejně nikdy nedostanu, protože rodiče neseženou bony.
Už nemusím jíst jen gumový rohlíky, pít mlíko ze sáčku a cpát do sebe ve školní jídelně omáčku, o který nevím, jestli je hnědá, šedá a po čem vlastně chutná.
Už se nemusím učit zpaměti Kainarův Český sen, už vím, že mám rád Kunderu, Franzena a Čerepkovou.
Už se nemusím bát, že když řeknu o Zemanovi a jinejch politicích to, co si o nich fakt myslím, že mi za to pak někdo nečekaně setne vaz.
Už se nemusím obávat, že se asi nikdy nepodívám k moři, do New Yorku nebo třeba na Severní pól.
Už se nemusím strachovat, že se mi někdo bude smát, že věřím v Boha a veřejně to projevuju.
Už nemusím poslouchat Michala Davida a Vondráčkovou s Gottem, stejně mám raději Madonnu a techno.
Už nemusím znát filmy Formana, Chytilové nebo Vihanové jen z vyprávění starších.
Už nemusím ztrácet čas přemýšlením, že si někdo bude myslet něco o úchylovi, když si vodím domů kluky, a ne holky, protože jestli si to myslí, tak je blbec.
Musím se ale k ostatním i k sobě chovat slušně, abych pak ze sebe nemusel potají zvracet. A v tom je myslím celá ta svoboda.
Dorotka (grafička):
... a taky:
{YouTube}LlY90lG_Fuw{/YouTube}
Broňa (obrazová redaktorka):
Svoboda je luxus, je to nadstandardní stav, který jsme si zvykli považovat za samozřejmost. Myslíme si, že na ni máme automaticky nárok. Naposledy minulý pátek v Paříži se ukázalo, že to není pravda. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Přála bych si kopec pokory a ohledů a nadhledu pro každého z nás, abychom všichni mohli dál svobodně dýchat tak jako doteď.
Klára (editorka):
Jednoznačná svoboda je pro mě pocit, který zažívám, kdykoli přejíždím hranice Česka, mám s sebou občanku, na státní hranici jen přibrzdím na předepsanou třicítku a obvykle bez povšimnutí jedu dál. (Přičemž moje děti absolutně nechápou, proč jsem vždycky na hraničních přechodech dojatá a vyprávím historky o železné oponě a devizových příslibech - mladší ať si najdou na internetu, co tento pojem znamená.) Svoboda je pro mě, když za hranice kromě občanky cestuju v podstatě pouze s platební kartou, neřeším, kde budu ten večer spát a co budu večeřet a vím, že to prostě nějak bude. Svoboda je, když vím, že na té kartě mám peníze, které jsem si sama vydělala, že jsem si je vydělala prací, kterou jsem si sama vybrala a která mě pořád moc baví a naplňuje. Svoboda je pro mě také paradoxně ten fakt, že jsem sama za sebe zodpovědná. Za svůj život a za svá rozhodnutí. I za ta složitá a nelehká. Svoboda je, že se po dlouhém přemýšlení rozhodnu ukončit dvacetiletý vztah. A konečně svoboda je také to, že se můžu znovu zamilovat a být s tím druhým proto, že prostě chci a že to je hezký.
