Krása, sebe-vnímání, sebepřijetí. Slova, která jsou v posledních letech natolik zprofanovaná, že se pro mě při vší té radostné body-positivity agitce stala v určitou chvíli naprosto odosobněná.
Přibližně do svých patnácti let jsem žila ve sladké, a pro teprve formující se dívčí psychiku šetrné iluzi o svém vzhledu. Milovala jsem všechny ty lesklé časopisy s krásnými ženami v neuvěřitelném oblečení, vzorky drahých parfémů a výčty toho, co je IN a OUT – „na módním molu, ve městě, v práci i posteli!”
Když jsem si prohlížela fotografie z přehlídek andílků Victoria’s Secret, oceňovala jsem, že ty plavky nafotili zrovna na Candice Swanepoel nebo Allessandře Ambrosio – konečně jsem si mohla jasně představit, jak bych v nich vypadala JÁ! Nedívala jsem se na světové topmodelky se závistí. Ani na vteřinu mě nenapadlo, že se jedná o něco nedosažitelného. Byla jsem skálopevně přesvědčená o tom, že vypadám jako ony, jen jsem o hodně mladší, což mi dává i plusové body navíc.
První záchvěv pochybností o mém vzhledu se dostavil ve chvíli, kdy moje nejlepší kamarádka Monička začala dělat modeling, chodila přehlídku za přehlídkou a fotila jednu kampaň za druhou. Podporovala jsem ji bez špetky (dobře, možná, ale jenom možná malinkou špetkou!) závisti a nadávala sprostě na agenty, kteří jí radili, aby ještě tři kila zhubla. Přišlo mi trochu divné, že i když jsme přeci úplně stejné, čísílka v grafech „výška” a „váha” neodpovídají mému vnímání. Ale nijak hlouběji jsem se po tom nepídila a brala některé nevysvětlitelné věci v tomto tajuplném dospěláckém světě prostě tak, jak jsou.
Pak jsem si ale jednoho večera prohlížela na líbímseti.cz naší společnou fotku… A tehdy to přišlo.
Ohlušující rána. Došlo mi...
Monička, téměř dvoumetrová, zářící, štíhlá gazela…
A já.
Oplácaná, úplně obyčejná holka, které začínal krk někde na úrovni jejího břicha. To není možný.
Možná… blbej úhel?!
Další fotka. A další. A další. A další. Další a…
TO.
NENÍ.
MOŽNÝ!!!
Takovej úder. Jak mohla. Jak jsem mohla. A všichni to celou dobu věděli? Oni to celou dobu VIDÍ?! A co Rosie Huntinhgton-Whiteley, moje dvojče?! I ty, Rosie?… Takovou zradu jsem upřímně nečekala.
To, co následovalo pak, by jistě zaujalo čtenáře magazínů věnovaných psychologii, proto tyto srdceryvné myšlenkové pochody prozatím přeskočíme. Ale od této chvíle jsem začala na dlouhé roky pochybovat úplně o všem, co se týče vzhledu. Svého. Jejich. VŠECH.
Jaké bylo mé překvapení, když mi na přijímačkách na DAMU v posledním, čtvrtém kole pedagogové řekli, že si nejsou jisti, zda bych dokázala být ošklivá. Že prý nechtějí do ročníku další krásku a silně pochybují o tom, zda jsem schopná být i, cituji, „zrůda“. Okamžitě jsem si rukama rozpatlala téměř do krve celý make-up, vytrhala si vlasy a rozervala na sobě oblečení (byla jsem mladá a mým snem bylo dostat se na činohru, don’t even dare to judge me). Následovalo dlouhé ticho. „Dobře, můžete jít. A pošlete sem dalšího.“
V dalších letech jsem na škole i mimo ni hrála především role podivínek, starých vdov, osudem zkroušených hrdinek a hodně, hodně vyšinutých žen. Role, ve kterých jsem měla být byť na chvilku „za krásku“, jsem dlouhou dobu považovala za stupidní, povrchní a zcela pod svoji úroveň.
Až po opravdu velkém množství absolvovaných castingů, při kterých jsem si vyslechla poznámky typu: „Na tohle jste moc stará / moc mladá / příliš hezká / promiňte, ale když to řeknu zcela upřímně, tak nejste úplně prvoplánová krasavice / máte až moc velký nos / velký čelo / nepříjemný hlas / příliš líbivý hlas / jste moc vysoká / moc malá / nemáte sportovní postavu / jste příliš hubená“ mi došlo, že pokud to celé nezačnu vnímat jako hru, budu se celoživotně utápět v nejistotě. Pokud si sama dostatečně láskyplně neošetřím to nejcitlivější růžovoučké masíčko pod ulitou, budu trpět a lačně se doprošovat uznání z vnějšího světa.
Rozlišuju proto vnímání sebe samé jako herečky a jako ženy. Jako herečce je mi jedno, jak budu vypadat, jsem plátno – jak mě namalujete, takovou mě budete mít. S podlitinami, bez zubů, s umělýma řasama, vycpanou podprsenkou nebo třeba sjednoceným obočím a zcela bez make-upu v hábitu skřítka Dobbyho. Pokud to poslouží k co největší uvěřitelnosti charakteru postavy, bring it on! Nebojím se už ani krásy a už vůbec ne ošklivosti, pokud vím, že se po natáčecím dni nebo po představení můžu vrátit zpátky. K SOBĚ.
Dvoumetrové, zářící, štíhlé gazele…
