Pojem transformace slyšíme a čteme v současné době čím dál častěji. Dokonce bývá téměř pravidelně spojován s různými formami katastrofických představ.
Když jsem před téměř dvaceti lety začal přednášet předmět psychopatologie a konstatoval jsem, že náš konzumní životní styl je neudržitelný, že nemá před sebou pražádnou budoucnost, většina studentů krčila nechápavě rameny.
Dnes se pojem transformace skloňuje ve všech pádech. Často bývá doprovázen povzdechy, které mají naznačit, že jakýsi kolektivní zánik se blíží. Planeta se zlobí na své děti, hodlá se nám pomstít, a mayský kalendář, který je starý možná pět a půl tisíce let, končí 21. 12. 2012. Děsí nás to a vyvozujeme z toho teorie o konci světa. Jenže každý kalendář někdy končí. Ten náš loňský například skončil 31. 12. 2010 a neznám nikoho, kdo ten den očekával konec světa. Naše milovaná logika tady zcela zřetelně selhává a musíme se proto ptát, jestli v nás nehlodá jakési čím dál obtížněji potlačované tušení o tom, že náš život je ve skutečnosti postaven na velmi vratkých základech.
Troufám si tvrdit, že pokud se pokusíme pojmenovat základní nedostatek naší přetechnizované civilizace, patrně můžeme bez nadsázky říci, že tato civilizace propadla bezcitnosti.
Všechny přirozené kultury velmi pečlivě zvažovaly každý svůj zásah do společného prostředí. Podnikaly se pouze takové kroky, jejichž dosah bylo možné později nějak eliminovat. To znamená, že původním kulturám ještě nechyběla jakási základní vnímavost a citlivost.
To je však rozdíl mezi kulturou a civilizací. Zatímco kultura skutečně cosi kultivuje, civilizační zájem spočívá převážně v rozvíjení pohodlí a blahobytu. Jednostranně technicky pokročilé civilizace – jako například ta naše – vyvíjejí obrovskou energii a snášejí značné nepohodlí jen proto, aby si jejich příslušníci mohli užít krátké okamžiky komfortu. Je to samozřejmě velmi neekonomické chování, což momentální bezvýchodná krize ukazuje velmi názorně.
Většina příslušníků této civilizace však tyto jemné roviny necítí, protože právě na rovině citlivosti došlo a dochází k velkým deformacím.
Co však tvoří základy citlivosti? Samozřejmě citlivost patří k ženství. Ať už jsou to ženy samotné, nebo je to mužský citový život, rozhodně k nim patří citlivost. A duševním i duchovním vyjádřením citovosti je voda – hmotný protějšek světla. Dokonce i v našich snech voda zobrazuje náš citový život. A máme-li vztahové potíže, velmi pravděpodobně se to projeví na našem metabolismu tekutin.
Jestliže jsme tedy propadli bezcitnosti, pak cesta dál musí vést přes návrat citlivosti a očištění našich duší ve vnitřním světě, stejně jako návrat úcty k vodě, nositelce života. Indiáni dokonce považují vodu za Matku a přisuzují vodě atribut božství. Zkusme si představit, že momentální stav vody na planetě Zemi zrcadlí stav našich duší a naší společné citlivosti a že stejně tak ukazuje, jak je na tom v současné chvíli ženství jako takové.
Má-li tedy transformace přinášet jakékoli kýžené hodnoty, ukáže se to na stavu ženství a také na kvalitě vody, která tu mimochodem existuje miliardy let a je to stále táž voda, takže obsahuje informace o celé planetární minulosti.
Jak se ale vrátit ze stavu bezcitnosti do stavu citlivosti? To je velmi obtížná otázka. A naše staré zkušenosti a traumata nám při hledání odpovědi asi moc nepomohou.
Pjér la Šé'z, hlubinný psycholog, muzikant, divadelník a spisovatel. Sympatizuje s návratem k přírodě.
