Rozchod, to nejlepší, co vás může potkat

Té změny si nešlo nevšimnout. Jedna kolegyně začala najednou vypadat mnohem lépe, zajímavěji se oblékala a víc se smála. Netrvalo dlouho a její nenadálá proměna se stala předmětem hovoru u kávovaru. Poslouchala jsem. „S tou Julií se něco stalo, všimla sis, jak jí to poslední dobou sluší?“ začala asistentka. „Třeba má nového chlapa,“ navrhla grafička. Míchaly si kafe a chvíli se tou možností zabývaly.

„Anebo se s někým rozešla,“ prohlásila recepční jen tak mimochodem a dál třídila poštu.
Moment. Odkdy člověk poté, co ukončí vztah, není v depresi a nechodí do práce s kruhy pod očima z nevyspání a pláče?

Jak to, že zatímco já jsem po rozchodu přicházela do redakce většinou pozdě, nenamalovaná a oblečená do čehokoli, co bylo čisté, ona si pluje po chodbách na podpatcích, s bezvadným účesem a v šatech, v nichž byste si ji mohly splést se šarmantní Pařížankou?
„Rozchod může být dočasnou bariérou, která vám brání v normálním fungování v životě, stejně tak vám ale může přinést úlevu a osvobození,“ vysvětlila mi psycholožka Jitka Douchová. Žádný jednotný model, jak by odpoutávání od milované osoby mělo probíhat, neexistuje: vždycky prý záleží na okolnostech rozchodu a také vaší osobnosti.

Odhodlala jsem se za svou rozzářenou kolegyní zajít a v rámci ,výzkumu‘ zjistit, jak se to dělá, aby vás kvůli konci vztahu nerozesmutněly i výlohy cestovních kanceláří (protože vy jste teď přece SAMA, a tak si žádnou dovolenou brát nebudete).
To, co jsem se od Julie dozvěděla, jenom potvrdilo slova psycholožky.

Když se vzpamatovala z šoku, že vztah, jemuž dřív věřila, skončil, a vyspala se z kocoviny (protože kamarádky jí pomáhaly zapít žal), začala přemýšlet. Nejprve si vůbec nedokázala představit, jak dokáže být sama – ostatně, neměla s tím ani moc zkušeností, protože dřív šla vždycky spíš ze vztahu do vztahu.

„Všichni mě nejdřív utěšovali a mluvili o tom, že když jsem sama, mám spoustu možností a hlavně svobodu… Jenomže to, že si můžeš jít svobodně, kam chceš a s kým chceš, je sice báječné, ale na konci dne se vrátíš domů sama a z celé té svobody ti zbude jenom samota a smutek,“ popsala mi Julie svoje počáteční pocity. Nezapírala, že nejdřív to bylo dost těžké. Dneska už však zážitek, jak šla poprvé v životě sama do kina a nějaký poďobaný pokladní ji přiměl před celou frontou dvakrát nahlas zopakovat, že chce jeden, opravu jenom JEDEN lístek, nepovažuje za trauma, ale za celkem veselou historku.

„Pokud šlo o vážnější vztah, a ne o krátkodobý flirt, rozchod je vždy ukončením nějaké životní etapy. A každý konec je startovní čárou pro nový začátek,“ připomíná psycholožka Jitka Douchová známou pravdu.

Juliino vyprávění mi to jenom potvrdilo: prostě najednou začala dělat věci, které dřív z nejrůznějších důvodů nedělala. A hlavně z nich začala mít radost. „Nejdřív jsem se samozřejmě musela nechat ostříhat,“ vyprávěla mi se smíchem. „Když se mě kadeřnice ptala, jakou mám představu, uvědomila jsem si, že nemusím brát ohledy na to, že mému partnerovi se nejvíc líbí dlouhé zrzavé lokny. Kdybych se rozhodla pro ježka na modro, je to jenom a jenom moje věc. A podobné okouzlení jsem zažila i při nákupech oblečení. Ve skříni se mi začaly objevovat kousky, po jakých bych dřív nesáhla. Třeba trika ve stylu 80. let, o nichž jsem si myslela, že je nesnáším stejně jako můj bývalý,“ vypočítává kolegyně.

To, co Julie zažívala, Jitku Douchovou nijak nepřekvapuje. Takovéhle nalézání ,nové identity‘ je podle ní vnějším projevem podvědomé potřeby začít něco nového. Takže pochopitelně ani v případě Julie to neskončilo u vlasů a oblečení.
„Začala jsem se víc soustředit na práci,“ vyprávěla mi. Zatímco dokud žila v páru, tak ji v případě, že zůstala v práci o hodinu déle, doma čekal přítelův studený výraz. Jako single se ale klidně mohla přihlásit o úkoly navíc. A také začala chodit na kurz francouzštiny, kterou od maturity už skoro zapomněla.

„Nové koníčky nebo renesance toho, co jsme v páru nestíhali, znamenají touhu zaplnit vakuum, které v nás zůstalo po partnerovi. Může to přinést nové impulzy, ať už je důvodem sentiment, nebo chuť udělat něco někomu navzdory,“ vysvětluje psycholožka Douchová, která ale upozorňuje, že děláme-li něco někomu navzdory, je to dokladem toho, že ze vztahu zdaleka ještě nejsme venku…

Ať už to ale bylo partnerovi navzdory, nebo ne, je pravda, že Julii se její snaha vyplatila: nedalo se přehlédnout, že se pomalu stala jednou z největších opor týmu. A také tou, o níž se mluvilo jako o kandidátce na povýšení.

Ostatně, stačí se podívat na Nicole Kidman. Ta také dostala Oscara až po tom, co ji Tom Cruise opustil. Ať už ji hnala touha ukázat mu, koho opustil, nebo touha zaplnit samotu, vlastně se jí to vyplatilo. Dnes má nového manžela a patří mezi nejrespektovanější herečky, což jí už nikdo nevezme. Nenechala se rozchodem zlomit, naopak z něj vytěžila maximum.

Možná totiž až rozchod některé ženy dovedl k tomu, aby byly samy sebou – spolehly se na to, co samy umějí, ujasnily si, v co věří a co chtějí.

Samozřejmě, ničeho nesmí být příliš. Tak jako není dobré stranit se lidí a utápět se doma v bolesti, ideální není ani se do práce nebo nových koníčků zakousnout příliš. Jenom tak se totiž daleko nedostanete. Pochvala od šéfa, kariérní postup a nově nabyté postavení královny večírků vás ve výsledku nenaplní uspokojením, pokud tuhle příležitost ,být sám‘ nevyužijete k tomu, abyste si všechno vnitřně zanalyzovali. Psycholožka Jitka Douchová proto doporučuje jedno: „Povídat si třeba s někým blízkým o svých pocitech, nebo si je zapisovat formou dočasného deníku, abychom před sebou viděli vývoj svých emocí.“

Julie tu správnou míru mezi kariérou a ,sebezpytováním‘ najít dokázala a je vidět, že má ze své nově nabyté samostatnosti a potažmo ze sebe samé radost. Přesto, že to bylo chvílemi těžké, zjistila, že se sama neztratí. „Když mi bylo nejhůř, snažila jsem se těšit i z těch úplných maličkostí. Že si sama v kině můžu sednout tak blízko k plátnu, jak to mám ráda, že se na nikoho nemusím ohlížet, když si v autě pustím Čajkovského klavírní koncert a falešně si k tomu zpívám. Anebo že si můžu udělat k večeři salát a tofu a nikdo se kvůli tomu nešklebí,“ jmenuje Julie namátkou několik svých drobných radostí.

Ví, že rozhodně nechce zůstat dlouho single – rozhodla se ale, že nebude s někým jen proto, aby nebyla sama. A že když už zrovna sama je, pak tohle období alespoň maximálně využije pro sebe…

Jedna moje kamarádka zůstává ve vztahu, v němž se už přes rok necítí dobře. Říká, že je to lepší než nic a že se bojí vykročit do neznáma. A hlavně, že není připravená na to být sama… Jenomže na samotu ale přece není předem připravený nikdo. Ani Julie nejdřív nevěděla, co si sama se sebou počít, a musela se poprat se svými strachy a nejistotami.

Když se ale ohlédne zpět, vidí, že to stálo za to. „Občas si říkám, že rozchod je snad to nejlepší, co mě mohlo v tuhle chvíli potkat,“ přehání Julie. V práci se jí teď daří, plánuje si, že s kamarády ze školy vyrazí lyžovat do Alp, a když si pouští francouzské šansony, tak bez problémů rozumí textům. „Na prvního máje mě sice asi nikdo nepolíbí pod rozkvetlým stromem, ale myslím, že zvládnu i tohle,“ dodává Julie se smíchem.

„Každý rozchod v nás zanechá nějaké stopy – různě hluboké, různě bolestivé, s rozdílnou délkou času hojení,“ konstatuje Jitka Douchová. „Stává se součástí našeho já, nás samých, je to zkušenost, která ovlivní i naše budoucí partnerské chování.“
A když člověk zjistí, že dokáže být sám a nezhroutit se, je to zkušenost k nezaplacení.