Znám to z domova. Má matka se po dvaceti letech manželství, které se mi vždy zdálo harmonické, rozhodla vzbouřit. Začala mému otci klást nepříjemné dotazy typu: „Proč musím nádobí vždycky mýt já? Proč nikdy po sobě neuklidíš ze stolu?“ nebo dokonce „Proč čekáš, že ti každý den budu vařit večeři, když si ji můžeš udělat sám?“ Odpovědi na její otázky jsou tak lapidární, až to bolí. Můj otec je zkrátka zvyklý na služby, které mu byly odjakživa poskytovány. Jeho matka vařila, uklízela, pekla, prala, a to vždycky tak, aby svého synáčka nerušila od učení. Když se oženil, očekával celkem logicky, že jeho žena převezme úlohu služky, kuchařky, pradleny a manželky v jednom.
Nikdy takhle nechci dopadnout, a tak ohýbám svého přítele, dokud je mladý. Vám radím totéž a přemýšlím nad tím, že založím Ligu na ochranu ženských před plotnou. Myslím si, že tato organizace by našla spoustu přívrženkyň, ale bojím se, že své manifesty bychom si mohly akorát tak… vylepit na ledničku. A tak se ptám, kdo sakra vymyslel ten ‚tradiční‘ model, podle něhož žena pečuje o domácnost a muž zajišťuje obživu?
Středověk neskončil…
Péče o děti a domácnost připadala ženám skutečně ‚odnepaměti‘, ale v tradiční společnosti znamenala něco docela jiného, než co tímto termínem rozumíme dnes. V tradiční společnosti totiž ani tak nezáleželo na tom, kdo je ženského pohlaví a kdo mužského, jako spíš na tom, do jaké společenské vrstvy dotyčný člověk patří. Žena sice stála vždycky hierarchicky níže, ale pokud se narodila jako šlechtična nebo měšťanka, pak mohla vést vlastní obchody, uzavírat smlouvy nebo zasedat v městských radách. Měla-li modrou krev neboli aristokratický původ mohla se stát třeba královnou. Žádná žena z vyšších vrstev si samozřejmě nelámala hlavu s tím, co dá manželovi k večeři, od toho se platilo služebnictvo, a to také pečovalo o děti.
O podobně pohodlném osudu si však drtivá většina lidí mohla nechat jedině zdát. Devět desetin obyvatel totiž žilo na venkově a neumělo ani číst, ani psát. Na venkově byl život opravdu těžký a o zajištění provozu domácnosti se starali muž i žena, a to rovným dílem. Pro získání obživy byla nezbytná práce obou. Nejdůležitější ženské činnosti přitom souvisely právě se zajišťováním obživy – nejdříve bylo třeba vykonat práci na poli a obstarat dobytek, a až potom přicházela na řadu ‚plotna‘. Nutno ovšem podotknout, že se tehdy vařilo velice prostě a vlastním domácím pracím ani výchově dětí se venkovanky příliš nevěnovaly. Takže tradiční pohled na ženskou roli ve společnosti se musel zrodit někde jinde…
Kvůli tělesným šťávám?
Zajímavé je, že to, čemu se dnes říká ‚tradiční model‘, se zrodilo až v tzv. moderní společnosti. Přibližně před dvěma sty lety se poprvé objevila otázka: Kdo zůstane doma a kdo půjde do práce? Odpověď známe – proč ale chození do práce připadlo muži a péče o domácnost ženě?
Důvodů je víc, jeden z nich je tento: protože žena je matka. Tehdejší lékaři se totiž začali zamýšlet nad tím, čím se vlastně obě pohlaví liší. Dospěli k tomu, že ustavujícím prvkem veškerého ženství je děloha a reprodukční schopnost, tedy mateřství. Nenechte se mýlit – to, co nám dnes přijde naprosto samozřejmé, bylo tenkrát velkým objevem a horkou novinkou. Do té doby převládal názor, že hlavní rozdíl mezi mužem a ženou spočívá v rozdílné teplotě tělesných šťáv. Stejně tak se myslelo, že hlavní úlohu při rozmnožování hraje muž. Od starověku až do 18. století se mělo za to, že mužské semeno obsahuje zárodky hotové lidské bytosti, které v ženském lůně rostou. Úloha ženy při rozmnožování se tudíž omezovala na ‚poskytnutí prostoru‘ pro vývoj dítěte. Když tedy společnost radikálně přehodnotila pohled na mateřství, začala si žen – jakožto matek – velice vážit.
Emil čili O výchově
Důvod této úcty spočíval hlavně ve změněném pohledu na dítě. Zatímco dříve byla v každém dítěti spatřována bytost automaticky zatížená dědičným hříchem, nyní převážil názor, že přichází na svět nevinné a zkazí ho až společnost. Aby z dítěte vyrostl řádný člověk, je třeba o něj pečovat a důkladně ho vychovávat – to je myšlenka, se kterou přišel Jean Jacques Rousseau, jeden z nejvlivnějších filosofů 18. století. Tento významný úkol samozřejmě připadl ženě. Moderní společnost si začala idealizovat ženu (manželku a matku), která svůj život obětuje dětem a rodinnému štěstí. A kde jinde by tuto ušlechtilou oběť měla přinášet než v domácnosti?
Správná žena musí tudíž podle tohoto pojetí odložit své osobní ambice, rezignovat na rozvoj vlastní osobnosti a položit sebe samu na oltář rodiny. Teprve potom dojde štěstí, protože naplní svoji přirozenost – bude rodit a vychovávat děti a opečovávat manžela.
Ideál ženy v domácnosti se však mohl uskutečňovat pouze v těch rodinách, kde muž vydělával tolik, že dokázal svou manželku i děti zabezpečit. Pro ženy z nižších vrstev byla práce existenční nutností, i když panoval názor, že není vhodné, aby vdaná žena (matka) pracovala. Pokud se rozhodla pracovat příslušnice středních vrstev (například jako učitelka nebo ošetřovatelka), uzavírala si tím přístup ke sňatku. Jestliže se vdala, vzdala se práce a… začala se starat o domácnost.
Středověk trvá…
Model ženy v domácnosti a muže-živitele začal tedy fungovat až v 19. století. Z dnešního hlediska je už dávno překonaný, protože stojí na předpokladech, které v současnosti zcela očividně neplatí. Nebo snad souhlasíte s tím, že „domácnost je království ženy, její říše, její svět“? Myslíte si, že „jest omylem, když některé ženy domnívají se, že musí se vyznamenati přesně v tomtéž směru a způsobu jako muž“? Přijde vám normální, že „žena radostně se vzdává všeho, čeho třeba dlouholetým úsilím dobyla, kyne-li jí jen poněkud možnost uplatniti svá práva přirozená, státi se ženou a matkou“?
(Tyto citáty pocházejí z knížky Žena, která vyšla roku 1905 a pojednává o ženské ‚přirozenosti‘.)
Žena žijící v roce 2003 je samostatná, rovnoprávná a nezávislá. Může pracovat na stejných pozicích jako muž, může stejně vydělávat. Přesto se ale dennodenně setkáváme s otázkou: Jak se vám daří skloubit tak náročné povolání s domácností? Na takto položený dotaz (který ovšem dostávají výhradně ženy) by většina mužů musela i dnes odpovědět: „O domácnost se stará má žena.“
I když se feministky už desítky let ohrazují proti tomu, aby žena po příchodu z práce nastoupila na druhou – neplacenou – směnu, pořád to tak ve většině domácností funguje. A tak, pokud se cítíte v roli hospodyňky poněkud nesvá, je na čase se o dědictví, předávané po generace, se svým miláčkem poctivě rozdělit.
