1) Neustále vám něco vyčítá
Podle klinického psychologa Dr. Toma Jordona je chronické obviňování jednou z forem emočního zneužívání, které připodobňuje verbálnímu bití. Jedná se o nevhodnou formu komunikace mezi milenci, přáteli či členy rodiny. Obviňovaný navíc po pravidelných výtkách může začít věřit v to, že je opravdovým viníkem všeho špatného, a to i v případě situací, nad kterými neměl vůbec žádnou kontrolu. Pocity viny následně vedou ke špatnému svědomí, kde začíná začarovaný kruh, protože nižší sebevědomí vede k nižším standardům toho, co jsme ochotni tolerovat a akceptovat ve svých vztazích. Obviňování také snižuje intimitu. Naopak zesiluje potřeba obranné reakce a také se prohlubují hořké pocity. Obdobně se také viník, který své obviňování zakládá na podvodech, může ve snaze zachovat si pocit vlastní hodnoty od vztahu distancovat.
2) Neplní závazky
Pochopitelně ne každý nedodržený slib je úmyslný nebo motivovaný podlostí. Každý milující pár ví, že musí být schopen akceptovat občasné nedodržení slibů svého partnera, pokud to není nebezpečné pro základy vztahu. Lidé, kteří se milují se musí snažit porozumění a odpuštění, když se občas vyskytnou „malé nehody“. Neznamená to však, že by partneři neměli věnovat žádnou pozornost vlastním prohřeškům, které by měly zametat pod koberec. Nejsou-li malé problémy včas vyřešeny, mohou v budoucnu velmi snadno vést k problémům závažným. Dokonce i milující partneři, kteří opakovaně porušují sliby, již nemohou nadále omlouvat ty činy, které by se dříve snášely snadněji. Dobrá vůle, se kterou se kdysi vztah zakládal, se tak začíná zmenšovat, a jakékoliv sliby přestávají být uvěřitelné. Důvody (a výmluvy) mohou být různé.
Doktorka Randi Gunther mezi ně uvádí:
1) Nejasné dohody - kdy se jeden z partnerů domnívá, že druhý něco slíbil, a následně si to nepamatuje.
2) Pasivní agresi - v rámci které partneři souhlasí se vším, co jejich protějšek říká, i když předem vědí, že to nebudou moci splnit.
3) Sebeklam - kdy lidé nejsou schopni předvídat vlastní dostupnost nebo zdroje. Upřímně si myslí, že něco budou schopni splnit – stihnout vyzvednou něco z krámu před zavíračkou, změnit své chování, či být někde včas. Přeceňují však své schopnosti (či ignorují vlastní omezení), z čehož mohou být sami zoufalí.
4) Strach říct „NE“ - kdy se partner obává, že bude odmítnut v případě přiznání skutečných pocitů. Neumějí si stanovit vlastní hranici a vyjádřit nevůli udělat to, co od nich partner žádá.
5) Vyhýbání se kritice – partneři se chovají, jako by byli povinní nekompromisně sloužit. Pokud nemohou splnit to, co slíbili, jejich omluvy musí být mimořádně věrohodné, aby se mermomocí vyhnuli kritice, a byli tak považováni za špatného člověka.
6) Nečekané bariéry – když má partner plno výmluv, které časem nabývají tragikomický charakter, které po čase mají tendenci vyvolávat podezření. V delším časovém horizontu je na ně pohlíženo jako na vymyšlené pravdy ryze pro vyhnutí se odpovědnosti.
3) Postrádal stabilní vztahy v rodině
Stabilní rodinné zázemí v dětství je alfou a omegou stability jedince v dospělosti. Je to prediktor lepšího vzdělání, sociálního a profesního úspěchu i finanční stability. Rodiče mohou být přitom rozvedeni, a nemusí nutně žít pod jednou střechou, avšak musí mít oba kontakt s dítětem. Matka (či žena nahrazující matku) i otec (či muž nahrazující otce) mají každý různou a relativně stejně podstatnou roli v životě dětí. Role matky je pilířem něhy, ochrany a empatie, a role otce zodpovědnosti a autonomie. Důležitým aspektem otcovské role (o které slyšíme tak žalostně málo), je i tzv.roughhouse(hra s elementy fyzického boje), který reguluje agresi, testuje limity a také slouží jako jistá ratifikace mužnosti v případě chlapců, kteří si absenci této hry v dětství nahrazují mnohdy neadekvátním chováním v dospělosti.
Pokud však partner neměl milující a spolehlivé rodiče/pečovatele, existuje vysoká šance, že tyto dovednosti sám nevyvine. Je zde i genetický prvek temperamentu, a někdo s emocionálně nestabilními rodiči má vyšší pravděpodobnost, že takovým bude sám.
4) Absence ambicí
Ambice jsou v našem životě důležité, jelikož nám dávají náboj se posouvat výše, budovat lepší život, a hlavně nezůstávat dlouho na jednom místě a zpohodlnět. Je proto důležité svého partnera podporovat, aniž byste na něj vyvíjeli tlak. Motivací své polovičky k dosahování cílů v rámci kariéry, zdravého životního stylu či přátelství zvyšuje pravděpodobnost, že těchto cílů opravdu dosáhne. Týká se to nejen kariéry, ale i rodinného života. Vztah není neměnný celek, a postupem času se vyvíjí, nebo by alespoň měl. Každý vztah by proto měl mít nastavené cíle, ke kterým chce směřovat. Vaše individuální i společné cíle musí být v harmonii. Zásadní rozdíl v životních přístupech tak může narušit prosperitu vztahu, pokud jeden z partnerů přestane chtít podnikat jakékoliv kroky.
5) Neumí se radovat z vašich úspěchů
Dobré vztahy se vyznačují sdílením pozitivních pocitů s druhým. Podle Martina Seligmana existují čtyři možné reakce, když se s námi někdo podělí o svém úspěchu – aktivní konstruktivní, pasivní konstruktivní, pasivní destruktivní a aktivní destruktivní. Nejčastěji jste se určitě setkali s pasivně konstruktivní tj. „gratuluji“ nebo „to je super“. Pasivní destruktivní reakce, jako třeba ignorace, je také častá. Na aktivně destruktivní: „tohle povýšení sis nezasloužil/a“ narazíme málokdy. Od svého partnera však vždy očekáváme aktivně konstruktivní reakci – a to upřímnou radost, oslavující naše životní triumfy, byť se jedná o triviální a bezvýznamné maličkosti. Jak říká Dr. Jordan Peterson „je žádoucí se obklopit lidmi, kteří usnadňují váš vývoj a podporují vaši nejlepší stránku“.
