Už se vám některá z kamarádek svěřila, že „tentokrát“ už při hledání partnera v českém rybníčku lovit nebude, protože cizinci jsou ve všech ohledech lepší – jsou galantnější, lépe voní i vydělávají a dělit se o domácí práce je pro ně samozřejmost? Určitě někoho takového ve svém okolí máte. Když pak ale dojde na lámání chleba a dotyčná se skutečně zamiluje do cizince, často zjišťuje, že to, co si vysnila, je sice pravda… ale zároveň má její protějšek spoustu zvyků, před kterými ji nikdo nevaroval. Zkrátka že i na sluncem zalité cestě životem dojdete na místa, která jsou ve stínu a do smíchu vám tam moc není. Přesto je právě humor jediný spolehlivý recept na to, jak se s kulturními rozdíly vyrovnat a nenechat je, aby milostný vztah nenávratně rozklížily.
Jednou z prvních překážek, na kterou narazí dvojice, kde jsou partneři z různých zázemí, je jazyk. Se vzrůstající jazykovou vybaveností nás Čechů je u mnohých párů komunikačním prostředkem angličtina a partneři se teprve pak postupně snaží zkrotit i rodný jazyk toho druhého (samozřejmě pokud nejde právě o tu angličtinu) – s větším či menším úspěchem, podle míry zamilovanosti, talentu na cizí řeči i obtížnosti daného jazyka. Ovládnout mistrně češtinu je úkol takřka nemožný a při pokusech naučit se alespoň objednat si v restauraci jídlo dochází k řadě vtipných situací. Nemyslete si ale, že to těžké mají jenom ti, kteří se už pět let marně snaží vyslovit „řízek“.
V moři jazykové nejistoty plave i moje kamarádka Eva, která si vzala Nora. Její manžel Jan je fajn a odpouští nám, že mu říkáme Honzík. Jenže když se s Evou brali, vyměnili si sliby, které se zavázali nadosmrti dodržet. Zatímco ten nevěstin sestával z několika pracně nadřených norských vět údajně (!) ve smyslu, že Jana bude milovat v dobrém i zlém, ženich ve své mateřštině hovořil asi půl hodiny. Pak si navzájem potvrdili, že jsou pro ně závazná i slova toho druhého, a bylo to. Eva se tak v průběhu tří let, která od svatby uplynula, postupně dozvěděla, že prý slíbila vyndávat pravidelně nádobí z myčky, v létě vařit alespoň jednou týdně jídlo z hub (Jan je miluje, což je dost zvláštní. V norských lesích rostou dvaceticentimetrové hřiby, ale nikdo je nesbírá a houbomilci utrácejí v supermarketech horentní částky za mražené plodnice.) a nikdy nechodit sama na kafe s kolegou Karlem, který po ní pokukuje. A bůh ví, co jí o vlastním svatebním slibu odhalí ještě další léta!
Na tomto místě je třeba vyzdvihnout odvahu těch, kteří se do boje s cizím jazykem pustili. Jen málokdo v tomto náročném klání alespoň remizoval. Jedním z těch částečně úspěšných je Chorvat Željko, který se před lety na služební cestě do Prahy zamiloval do Ivy. Česky mluví líp než leckdo z nás, ale velký africký sudokopytník už pro něj navždy zůstane chrochem a nejběžnější pečivo hlebem. A na obloze se občas podle vzoru Večernice objeví… Jitrnice!
Sprcha: vesmírný problém
Když v očích svého vyvoleného cizince vidíte spoustu lásky, ani ve snu by vás nenapadlo, že jednou bude problém taková trivialita, jako je sprcha. Že nechápete? Jde o čas. Nemám zjištěno, jestli je tomu tak napříč celou západní Evropou, ale přinejmenším Britové si o nás myslí, že jsme šílenci, a jde právě o sprchování. Můj bývalý kolega Petr krásnou Camillu okouzlil na stáži v anglickém Bristolu. Přestěhovali se spolu do Prahy, a když se Camilly zeptáte, co pro ni na tomto přesunu bylo nejtěžší, je to právě doba provádění každodenní hygieny. Nekonečné debaty o tom, jestli je lepší osprchovat se večer a smýt ze sebe nános pracovního dne před hupsnutím do peřin (které tak navíc zůstanou déle čisté), nebo ráno, aby člověk šel do práce čerstvě osvěžen a vyvoněn, tak naše dvojice po vzoru mnoha jiných vyřešila kompromisem – sprchují se ráno i večer. „Ale to není moc dobrý pro planetu, you know?“ komentuje tohle uspořádání Camilla.
Je ekologicky uvědomělá, což v jejich jinak velmi spokojeném vztahu občas vytváří drobné napětí. Od Vánoc uplynulo jen pár týdnů, a tak nelze nezmínit, že Camilla vůbec nechápe, proč by doma o svátcích měla mít živý
stromeček. Když byla malá, koupili s rodiči malinkatý umělý a používají ho dodnes. Naší obsesi velkými zelenými stromy vůbec nerozumí. Představa, že kvůli několika svátečním dnům kdesi v lese podseknou vzrostlý kus, který jí pak navíc na koberci nadělá paseku, se jí vůbec nezamlouvá. I to ale s partnerem dokázali vyřešit smírně: na zahradě nastříhají pár větví, které by beztak při jarní údržbě čekal stejný osud, dají je doma do vázy… a protože je Petr šikovný grafik, který nechce, aby mezi jeho vyvolenou a staromilskými prarodiči docházelo k neshodám, za pomoci těchto větví a photoshopu pro babičku a dědu vytvoří iluzi dokonalých českých Vánoc se vším všudy, tedy i se stromečkem. Že je to podvod? Ano, ale všichni jsou spokojení.
Tanečky kolem menu
Svátky jsou vůbec náročné. Vezměte si třeba angloamerickou „posedlost“ svatým Valentýnem. Všechny mé známé Angličanky a Američanky přísahají na to, že neochota jejich českých protějšků se do oslav dne zamilovaných řádně položit má prozaickou příčinu. Nejde o to, že by si o Valentýnu mysleli, že je importovaným svátkem, který v českých zemích nemá tradici ani odůvodnění. Pánům se údajně nechce sahat hlouběji do kapsy, a tak svým láskám tvrdí, že jim musí stačit polibek pod rozkvetlou třešní na 1. máje. Nakonec ale kapitulují a poslušně už v únoru vybírají ty nejhezčí rudé růže, protože pochopili, že slavit lásku je prima.
Další třecí plochou může být jídlo. Možná i vy patříte mezi ty, kteří se rozhodli spotřebu masa výrazně omezit, ale přesto vegetariánská strava v Česku stále není standard. Láska ale hory přenáší, a tak se i milovníci „poctivého kusu masa“ vedle partnerů-vegetariánů naučí na odlehčený jídelníček. Prospěje to jejich zdraví a příležitostná deprivace se dá vyřešit třeba návštěvou steak house s kamarády. Menší problémy ovšem mohou nastat právě s příbuznými, kteří občas nejsou schopni odlišné stravovací zvyky akceptovat. Nemůžu zapomenout, s jakým výrazem mi kamarádka vyprávěla, že se ji partnerovi rodiče na seznamovací večeři rozhodli uctít játry v omáčce. Není vegetariánka, ale vnitřnosti jsou pro ni, stejně jako pro většinu Britů jejího věku, tabu. Její český partner to respektuje, ale se značným zdráháním: „Se může zbláznit, ale já jsem u jejích rodičů musel jíst ‚mushy peas‘, a to je taky nechutný!“ argumentuje. Rada této dvojice proto zní: Menu při návštěvě u rodičů předem konzultujte. Triviální, ale účinné. Pokud se vám tedy nepřihodí to, co mně při první návštěvě partnerovy rodiny. Jeden z mála pokrmů, které nepozřu, je kuřecí stehno s rýží. Neptejte se mě proč, není to moc racionální. Na otázku, co tedy mají připravit, jsem proto odpověděla: „Cokoliv kromě kuřete s rýží.“ Co si myslíte, že přede mnou na svátečním servisu přistálo? Kuchařka totiž byla pracovně vytížená a z informace „ne kuře s rýží“ jí v hlavě zůstalo jen „kuře s rýží“. Do té doby jsem netušila, že se jídlo na talíři dá posunovat 30 minut…
Ať už k nám cizinci přilétají jen na pár týdnů ročně, nebo tu žijí trvale, česká města jim nejdou do hlavy. A čím starší místo, tím nepochopitelnější. Jestli jste byli v New Yorku nebo si vybavíte jeho mapu, víte, o čem mluvím: pravidelné uspořádání ulic má něco do sebe, ale tamní rezidenty poněkud znevýhodňuje, mají-li vyrazit do Evropy. Fakt, že u nás se domy i celé uličky na sebe lepí zcela náhodně a v úhlech, které si o pravosti mohou leda tak nechat zdát, je speciálně pro Američany nesmírně matoucí. Není proto divu, že má česká známá tak svému americkému manželovi příležitostně vyhrožuje, že až se ho bude chtít zbavit, odveze ho na Václavák, několikrát zatočí do kola a uteče. Cestu zpět domů do Modřan prý nikdy sám nenajde.
Pokud si ovšem myslíte, že řešením je vyrazit do přírody, která je všude stejná, není tomu tak. Čeští muži, kteří pozvali svoji milou na výpravu do zeleně, nezřídka narazili. V mém okolí si třeba nicnetušící cizinka představovala bloumání kolem jezírka v zámeckém parku, v reálu ji ale čekal třicetikilometrový výšlap do skal, na jehož konci ji místo odměny v podobě přívětivého hostince a dvou teplých chodů čekalo pivo na stojáka ve stánku. Přesto tato tolerantní žena se svým českým protějškem vydržela, jen teď už mu na všechny návrhy na romantický výlet říká zatvrzele ne. A když se před ní někdo zmíní o přírodě, nabádá ho, aby používal správné termíny: nejde prý o procházku, ale o „hardcore hiking“.
My Češi máme někdy tendenci se podceňovat a tvrdit, že všude jinde je tráva zelenější, města uklizenější a lidé příjemnější. Je pravda, že řada těch, kteří pracují za nejrůznějšími přepážkami, by na svých sociálních dovednostech mohla zapracovat. Nepříjemně sevřených tváří si cizinci všimnou jako jedné z prvních věcí. Většina z nich ale s postupem času dojde k názoru, že to, čemu říkají „výrazová upřímnost“, je vlastně osvěžující. „Když už se ptáte na to, jak se mám, opravdu vás zajímá, co odpovím. Zjistila jsem, že nepotřebuju falešný úsměv, když si jdu ráno pro rohlíky. A když se svého muže-Čecha zeptám, jestli mu v těch šatech nepřijdu tlustá, vím, že mi popravdě odpoví. I když moc dobře tuší, co bude následovat, když řekne, že jo. Přesto to riskne, a to se mi líbí,“ říká k tomu Suzie.
Vyplývá z toho, že i když je váš partner třeba z druhého konce světa, společné soužití se dá zvládnout. Stačí k tomu jen nadhled, tolerance, už zmiňovaný smysl pro humor – a hlavně láska.
