Aby bylo jasno: já osobně bych samozřejmě nejen do té naší, ale ani do žádné jiné kočky nekopal. Motto tu však není samoúčelně – po tomto světě totiž chodí houfy mužů, kteří třeba ne přímo tuhle, ale podobnou hloupost zopakují i několikrát denně. A já se musím přiznat, že jim v některých případech docela dobře rozumím. Řeknu vám, jak jsem k tomu došel.
Před lety jsme se s přítelkyní ocitli v Anglii, nedaleko Birminghamu, a naším úkolem bylo nasbírat co nejvíce jistého druhu zeleniny, protože jsme za to dostávali peníze od bosse. Dnes už je to historka k pousmání, ale tehdy mě to doopravdy žralo. To, že jsem pokaždé nasbíral o jednu až dvě bedny méně než přítelkyně, přestože jsme začínali spolu a měli stejné přestávky. Ba co víc, měl jsem o jednu či dvě bedny méně i tehdy, pokud jsem zůstával třeba o hodinu déle, abych sebral všechno, co šlo, a skóre tím alespoň vyrovnal. Nešlo přitom o těch pár liber, které jsem tratil, ale o prestiž. Jenže to dopadlo vždycky stejně. Náš boss přepočítal a odsouhlasil počet beden zeleniny, který jsme uvedli – a pak mi řekl číslo o jednu či dvě jednotky nižší, než bylo to její. Ač nerad, zvykl jsem si.
Jednoho dne, poměrně dlouho po návratu, se přiznala: „Pamatuješ, jak ses v Anglii snažil nasbírat stejně beden jako já?“ (Věděla, že si to moc dobře pamatuju.) „No víš, já jsem si občas tak jednu nebo dvě bedny připsala, protože ty Litevky, co tam byly s námi, to určitě dělaly taky. Tolik, kolik říkaly, prostě nasbírat nemohly.“ „Ale vždyť to boss počítal, bedny byly podepsané,“ oponoval jsem naivně. „Neřekla bych, že je fakt počítal. Jednou jsem to riskla a nic se nestalo, takže potom… A stejně nás bral na hůl, tak co.“ Mlčky jsem dal hlavu do dlaní. Co na to říct…Bylo to začátkem září, v neděli, a že je hezky a pojedeme na výlet. Autobus na Okoř jezdí z Dejvic, jenže kdo neví odkud a nezná jeho číslo, ten se musí někoho zeptat, tak už to chodí. Tentokrát se ale bude ptát ona, stanovil jsem si v duchu podmínku. Doposud jsem to vždycky dělal já, ale dnes se mi do toho nějak nechtělo. „Ne ne ne, já se ptát nebudu. Musíš ty,“ říká hned. Bylo jasné, že se opravdu nikoho nezeptá, i kdyby výlet, na který se těšila, kvůli tomu měl padnout. Natolik už ji znám. „V podstatě o nic nejde,“ snažím se ještě chvíli.
Nakonec jsem se sebezapřením a jen pro zdar výletu oslovil dědu, kterého jsem vytipoval coby znalce místních reálií. Jenže jsem se od něj nedozvěděl nic podstatného, přestože hovořil dost dlouho. Ani další člověk si s mým dotazem neporadil. A do toho slyším za zády její hlas: „Všiml sis někdy, že když se takhle na něco ptáš cizích lidí, tak se přitom celou dobu drbeš za uchem a mhouříš pravý oko?“
Co na to říct, že? V takových chvílích je každá rada drahá. V hlavě se honí myšlenky na pomstu, krev se vaří. Klid, tohle mě přece nerozhodí a za chvíli už bude zase pohoda… Nebude. Večer zase slyším z koupelny prásknutí záchodového prkýnka – je mi tak dáváno na vědomí, že jsem ho asi tak potřetí za poslední dva měsíce zapomněl dát dolů. Aby tě kvůli tomu jednou neodvezli, myslím si. Jdu ke svému křeslu, že si odpočinu u tele… co tady ksakru dělá ta mizerná kočka? Pravá noha se intuitivně vymrští směrem ke křeslu…
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY
Časopis ELLE
