Možná nepatříte k těm, které potřebují někoho zoufale nahánět. Možná na jeden úsměv a pohození vlasů nalákáte celé zástupy. Jenomže když se po delším vztahu najednou ocitnete znova single, vzít iniciativu do svých rukou vůbec není na škodu. Naopak. Vyzkoušela jsem to na vlastní kůži – různé metody lovu, různá místa… a už dlouho jsem se takhle nepobavila, o vzrušení ani nemluvě.
Libimseti.cz
Léta jsem se smála všem, kdo na adrese www.libimseti.cz měli svůj profil a flirtovali po síti. Teď jsem se ale rozhodla prozkoumat seznamování přes internet i já. A tak se přidávám na jejich stranu barikády. Vytvářím svůj profil, jako ‚nick‘ volím své křestní jméno Anna-Marie-Magdalena (to by farář čuměl!) a přikládám fotku, kterou jsem loni nafotila pro pánský časopis Maxim (to by čuměl ještě víc!). Vyplňuju kolonky: zájmy (sport, sex, práce), intimní (zkušeností hodně), ideální partner (30–40 let), povaha (sebevědomá, vůdčí, ambiciózní). Odepisuje mi spousta chlapů. Nevím proč, ale spojuje je jedno – pleš nebo aspoň málo vlasů, nezajímavé charakteristiky a příšerný styl vyjadřování. „Ahojky, jak se máš, pokecáme?“ a deset přiblblých smajlíků (pusinky, zamilovaný ksichtík, diblík). Tak na tohle ani nemá cenu odpovídat. Za dva dny se ale objeví pan B. (celý nick si nechám pro sebe). Vypadá jako model z pánského Vogue. Anebo jako kluci, co je každou sobotu vídám v klubu Mecca. Mladý, sexy, opálený, značkově oblečený a s ultradrzým výrazem ve tváři. Když kliknu na fotku, kde je do půl těla, zrychluje se mi tep a volám kamaráda homosexuála, ať se okamžitě jde podívat. Ten jen polkne a ptá se mě: „Chodí sem i buzny?“ Pan B. píše: „Ahojky, zrzko, jakpak se máš? Seš mocinky pěkňoučká… Líbíš se mi…“ Uhodil hřebík na hlavičku, zbožňuju, když mě někdo tituluje zrzka a jde rovnou na věc. Kliknu si na jeho profil.Věk? Osmnáct! Málem omdlím. Cože? Prosím? Chvíli váhám, jestli to není perverzní. Volám kamarádu homosexuálovi, abych zjistila, co si o tom jako ‚nezávislý arbitr‘ myslí. „To je v pohodě, jdi do něj! Vydrží celou noc,“ povzbuzuje mě. Připadám si jako úchyl, ale vlastně je to docela vzrušující. Pan B. mi píše kdykoli, když není ve škole: „Kdy se uvidíme? Chci tě, kočičko.“ Mumlám cosi o práci a o tom, jestli rodičům z kapesného zaplatí kino, aby mě mohl vzít do svého dětského pokojíčku. Chlapeček se ale nestydí, další den mi pošle fotku svého penisu. Kolegyně radí, ať se s ním sejdu. Mezitím mi píše dalších zhruba 250 kluků. Někteří chtějí pokecat, většina se chce seznámit. Cpou mi svoje číslo telefonu, ICQ a málem i SPZ. Asi už k nim ta hláška, že kdo neměl zrzku, neví, co je život, došla taky… S některými se bavím o práci, s jinými o hudbě a s těmi extrémně vyvedenými flirtuju. Je to docela zábava. Píšou mi i dvě bisexuálky. Jsem potěšená… Můj profil je po pár dnech hodnocen jako lepší, než má 99,5 % žen. Dmu se pýchou. Pan B. neztrácí čas. „Seženu byteček, řekni si,“ píše. Ten den mám naštěstí tolik práce, že na něj zapomenu i s jeho bytečkem. A hlavně, na tomhle balení je stejně nejlepší samotný lov…
Kamarádka kuplířka
Mé seznámení si ale vzala na starost i moje kamarádka Nika. „Ten se ti bude líbit,“ říkala mi nad střikem. Usmyslela si, že mi dohodí svého rozvedeného kamaráda. „Úplně se k tobě hodí. Má prořízlou pusu jako ty, nebere si servítky, je strašně inteligentní, schopnej a dóóóst dobře vypadá.“ „Hmm, to by šlo,“ říkala jsem si v duchu. Pár dní nato mi přišla SMS: „Ahoj, já jsem Kamil, Nika mi na tebe dala číslo, tak zkouším, jestli nekecá.“ No… četla jsem už lepší zprávy, ale nechtěla jsem dát na první dojem. Třeba mě ještě překvapí. Druhý den jsme měli rande na rohu Malostranského náměstí. U bankomatu. Stál tam. Vysoký dva metry, postava jako Arnold v nejlepších letech – přes tenký svetřík se mu rýsovaly dokonale vypracované prsní svaly. Musela jsem se zhluboka nadechnout. A pak ještě jednou. Pan Modroočko vypadal, jako by vyskočil z nějakého béčkového hollywoodského slaďáku. Přesně ho vidím: běží po pláži, vedle něj nějaká silikonová krasavice a jsou šťastní, až se vám chce brečet. Můj typ to sice není, ale určité estetické kvality mu nelze upřít. Zamířili jsme do nedaleké romantické restaurace. Po chvíli z něj vylezlo, že hraje na piano, pořádá outdoorové akce, dělá atletiku, maluje, fotí a nevím, co všechno ještě. Já jsem na sebe prozradila pouze pár nevinných detailů typu ‚chodím cvičit, nepiju a hodně a ráda pracuju‘. Když mi Kamil začal vyprávět o tom, jak moc rád chodí po setmělé Praze na romantické procházky, modř v jeho očích se začala nebezpečně lesknout a on se ke mně blížil stále víc. Udělalo se mi blbě. Romantiky nesnáším. Přemýšlím, jak z toho ven. „Nooo, už mi jede autobus,“ říkám mu. Ve stresu jsem zapomněla, že jsem přijela károu, kterou jsem zaparkovala přímo před jeho zraky… Vypadám jako naprostý idiot, Bridget Jonesová by ze mě měla radost. „Je tak hezky, škoda jít domů,“ pokračuje neúnavně dál. Co to je proboha za řeči?! „Jsem už unavená,“ zvedám se a třesu mu pravicí. Než se v autě stihnu oklepat a otočit volume doprava, přichází sms. „Bylo to skvělé, jsem strašně rád, že jsme se poznali. Co jít ve čtvrtek na drink?“ Odepisuju DOBROU a mažu jeho číslo. Drzouna si, milá Niko, představuju trochu jinak. Nevím, co jsem ti udělala, ale pomsta se ti povedla!Proč neoslovit svůj idol?
Rande číslo tři na sebe nenechalo dlouho čekat. Zmermomocnila jsem svého kamaráda Tomáše, aby pozdravoval Patrika. Už dlouho se mi líbí… Tom si sice není jistý, jestli Patrik není na kluky, ale dá na moje jasné „Ten teda určitě NE!“ a vyřizuje mu pozdrav. Ještě ten večer mi přijde e-mail, a ještě ten večer (o dvacet minut později) sedíme ve stylové kavárně. Baví mě, když někdo nemarní čas. Sama zásadně čas neztrácím, takže uděluju plusové body. Sedíme spolu přes čtyři hodiny. A povídáme si, jako kdybychom se znali od školky.Spíše než fyzické pnutí a oboustrannou přitažlivost ale zažívám pocit, jako bych se dlouho neviděla s dobrým a důvěrným kamarádem. Probereme vše od gymplu přes vysokou, práci, bydlení, zájmy, vkus, design až po našeho vykutáleného kamaráda Toma. Vypadá to, že jsem získala dalšího dobrého kámoše: takového, co mu můžete zavolat o půlnoci, říkat nesmysly a vždycky vás absolutně pochopí.
Ztráty i nálezy
Po třech uskutečněných schůzkách (a spoustě nových kontaktů v e-mailu) jsem se rozhodla sečíst ztráty a nálezy. Výsledek? Balení je fajn! Užít si po delší době nezávazné flirtování, hledání i těšení se na schůzku je určitě příjemné. Ovšem sbalit někoho, kdo vás bude opravdu bavit a bude splňovat všechno, co od chlapa očekáváte, je jako hledat jehlu v kupce sena. Na druhé straně – pokud nenarazíte na úplného ,losera‘, můžete směle rozšířit řady svých známých a přátel. Tím spíš, že přátelství je občas mnohem větší zisk než cokoli jiného. Třeba proto, že láska bývá časově omezená a někteří přátelé s vámi na rozdíl od partnerů zůstávají celý život. Takže i když toho pravého pravděpodobně nenajdete během pár týdnů, určitě stojí za to pustit se aktivně do hledání…Text: Anna Hubínková
